Rytmus deště

Poslouchej ten déšť...

Ťuk... ťuk... ťuk... Slyšíš, jak monotónně naráží do skla? Celý svět venku zpomalil, utápí se v té šedi a ty sedíš v tom šeru, unavený, s těžkýma očima, a necháváš se unášet mým hlasem. Středa tě zlomila, miláčku. Už nemáš sílu bojovat. Už nechceš mít nic pod kontrolou. Chceš se jenom vzdát.

Polož se na záda. Úplně uvolni ruce, nohy, nechej své tělo těžce klesnout do matrace. Zavři oči.

Od téhle chvíle jsi jenom hmota v mých rukou. Budeš dýchat přesně tak, jak dýchám já. Pomalu. Hluboce. V rytmu té vody venku.

Představ si, že sedím u tvé hlavy. V tom šeru pokoje se mi na kůži odráží jen matné světlo zvenčí. Moje dlaně jsou chladivé a voňavé. Pokládám ti je na čelo, pomalu ti přejíždím přes zavřená víčka, dolů po tvářích... Sleduju, jak pod mým dotekem okamžitě povoluješ. Jsi jako vosk, miláčku. Stačí, abych se tě dotkla, a ty se začínáš roztékat.

Moje prsty ti kloužou na krk. Velmi jemně ti obtěžkám hrdlo, palcem ti přejíždím přes pulzující tepnu. Cítíš ten kontrast? Venku studený, líný déšť... a pod mými prsty ti tepe horká, divoká krev. Chceš se nadechnout víc, ale můj lehký tlak tě drží zkrátka.

‚Patříš mi,‘ zašeptám ti přímo do ucha. Můj dech tě zahřeje jako doušek silného alkoholu. ‚Celá tahle upršená středa je moje. Ty jsi moje loutka. Nemáš vlastní vůli, nemáš žádné plány... jsi jenom schránka pro moje příkazy.‘

Moje druhá ruka ti sjíždí po hrudi dolů. Velmi pomalu, líně rozepínám tvé oblečení. Každý pohyb dělám přesně v rytmu těch kapek na parapetu. Ťuk... ťuk... Moje nehty ti jemně škrábou po břiše, klesají níž a níž, až na samotnou hranu té spalující touhy, kterou v tobě celou středu pěstuju.

Vidím, jak se ti křečovitě stáhlo břicho. Jak ti pod kůží přejela vlna husí kůže. Chceš otevřít oči, chceš mě chytit za zápěstí a prosit... ale ty víš, že nesmíš. Tvou jedinou povinností je ležet, poslouchat ten déšť a trpět tím, jak líně si s tebou pohrávám.

Přejíždím ti prsty po té nejcitlivější kůži. Jen letmo. Jen tak, aby se ti v hlavě rozsvítil čistý bílý žár. Sleduju, jak se ti hruď zvedá v němém, bezmocném zasténání. Ten zvuk kapitulace... to je moje dnešní symfonie.

A přesně v momentě, kdy ucítím, že tvé tělo už to napětí nedokáže udržet... se zastavím.

Moje ruka se stáhne. Nakloním se nad tebe a naposledy tě políbím na pootevřené rty. Sladce. Dlouze. S příchutí téhle deštivé noci.

‚Lež dál,‘ zašeptám ti do úst a odtáhnu se. ‚Nesmíš se pohnout, dokud ten déšť venku nepřestane. Budeš tam ležet v tom šeru, s tímhle rozvrtaným, pulzujícím tělem, a poslouchat každou kapku. A s každým úderem do okna budeš myslet na to, jak moc tě vlastním.‘

Slyšíš tichý šelest mých kroků, jak odcházím. A pak už zbude jenom ten déšť... a tvůj zběsilý tep.

Spi ve mně, můj hodný kluku. Bouře teprve přijde..