Personální případ.

Potkávali jsme se při obědě v kantýně,ale já ji neviděl. Byla to docela hezká upravená černovláska. Měl jsem oči pro jiné a jí se nevšiml. Až si všimla kolegyně: "Hele, ta personalistka na tebe pořád zírá jako na svatý obrázek." Podíval jsem se tím směrem, kam ukázala a naše zraky se propojily. Měla nádherné andělsky modré oči. Znervózněla. Zrovna si solila brambory a solila pořád, zcela upjatá na mne. Tak jsem si ji přidal na seznam.

Tím to ale neskončilo. Další kolegyně mi oznámila, že jí nachytala, jak se ukájí nad mou fotkou, která byla součástí personálií. To už byl důvod k seznámení. Dal jsem výpověď a ona si mne pozvala. Vypadala vyděšeně. "To snad nemyslíte vážně, podnik vás nemůže postrádat. Nejsou na vás žádné stížnosti, školíte zaměstnace v technologii a MÁME VÁS RÁDI. Jenom jedna věc mne na vás mrzí. Slyšela jsem, že jste galantní a málokterá vám odolá. Jste sukničkář. Povídají se o vás hrozné věci." Musel jsem se smát. "Jaké hrozné věci?" Vyndala papír. "Souložil jste...." Jména nemá smysl opakovat, navíc nebyla věechna. "Jak to mám napravit?" Zeptal jsem se. "Já vás chci taky." Vyhrkla. "Kdy?" Hlesl jsem. Zvedla se a stahovala kalhotky. "Hned teď, ale musíte odvolat tu výpověď." No, že jsme šoustali v její kanceláři a já hodil výpověď do koše, je snad jasné.