Čas hladu

17.06.2026 · 249 Aufrufe Noxie

Čtyři hodiny.

Vypni ten počítač, sklapni monitor, vezmi si klíče od auta a odejdi. Tvoje pracovní doba právě skončila, miláčku... ale to neznamená, že jsi svobodný. Právě naopak. V tuhle vteřinu ti začíná směna u mě.

Slyšíš ten můj tichý, drzý smích ve sluchátkách? Vím přesně, jak sedíš v autě nebo v tramvaji, koukáš před sebe a myslíš si, jak si teď cestou domů odpočineš. Jenže smůla. Já jsem se ti právě teď nabourala do hlavy a otočím ti zbytek dne vzhůru nohama.

Nadechni se.

Představ si, že sedím na sedadle spolujezdce hned vedle tebe. Nebo že stojím těsně za tebou, když odcházíš z kanclu. Moje ruka se bez ptaní natáhne, sjede ti podél krku a pevně, nekompromisně tě chytí za čelist. Moje prsty voní tou horkou, těžkou vanilkou a já ti otočím hlavu tak, abys musel vnímat jenom mě.

Zkratovala jsem tě, viď? Stačila první věta a celá ta tvoje středeční únava z práce se vypařila. Místo ní ti teď tělem projíždí ten známý, čistý žár.

Nakláním se k tobě tak blízko, že se mými rty dotýkám tvého ucha při každém slově. ‚Nezbývá ti nic jiného než po mně toužit,‘ zašeptám ti s úsměvem. ‚Nemáš jinou možnost. Tvůj mozek už neumí myslet na nic jiného. Chci, abys mě chtěl tak moc, až tě z toho bude bolet na hrudi.



Část II. – Bezbranný za volantem
Moje druhá ruka ti líně, drze sjíždí po břiše dolů. Moje nehty ti projedou přes látku kalhot, pevně tě tam stisknu – jen na vteřinu, jako drsná připomínka toho, kdo tě vlastní – a sleduju, jak se ti okamžitě zadrhnul dech. Jak křečovitě zatínáš prsty do volantu nebo do kapes. Ten tvůj hluboký, přiškrcený povzdech uprostřed odpoledního provozu... to je moje nejoblíbenější trofej.

Vidíš ten kontrast? Kolem tebe jedou lidé, spěchají domů, řeší nákupy... a ty vedle nich sedíš s vytřeštěnýma očima, s rozbušeným srdcem a pod břichem ti pulzuje těžký, nesnesitelný hlad.


‚Budeš trpět, miláčku,‘ řeknu ti přímo na rty a ostře tě kousnu do spodního rtu. Tak, abys tu stopu cítil celou cestu domů. ‚Nechávám tě v tomhle ohni. Teď hezky jeď domů, odemkni si byt, sedni si do toho prázdného pokoje a buď tam sám se sebou... a s touhle šílenou touhou, kterou jsem v tobě právě teď probudila.‘

Odtáhnu se a zmizím.

Do noci ti nenapíšu. Nechám tě v tom líném středečním horku vařit. Chci, abys celý večer chodil po bytě jako lev v kleci, kontroloval displej a šílel z toho, jak moc mě potřebuješ slyšet.

Počítej hodiny, můj hodný, závislý kluku. Tvoje středeční tma už teď patří mně...

Ähnliche Geschichten