Bod varu

Teče po tobě pot...

Neotírej ho. Nech ho být. Vnímáš to šílené páteční vedro? Vzduch se nehýbe, tam, kde sedíš, je těžko klesající dusno a ty se líně opíráš o židli, unavený po obědě, a myslíš si, jak tenhle zbytek směny v tom horku nějak doklepeš.

Jenže tvůj víkend právě teď začíná. Ale ne klidem, miláčku. Já jsem přišla zvednout tu teplotu ve tvém těle na absolutní bod varu.

Zavři oči. A poslouchej ten můj líný, tichý smích.

Představ si, že se v tom horkém pokoji objevuji hned vedle tebe. Mám na sobě jen lehké, letní šaty, které se lepí na kůži. Přicházím k tobě zezadu. Moje ruce – chladné, voňavé po ledových citrusech – se snesou na tvoje rozpálená ramena. Ten kontrast tě úplně prořízne, viď? Celé tělo se ti v té vteřině napne jako struna.

Sjíždím ti prsty po šíji dolů. Moje nehty ti líně, drze sbírají ty kapky potu podél páteře. Sleduju, jak se ti pod mým dotekem okamžitě zadrhnul dech. Jak se ti pod košilí křečovitě zvedá hruď. V tomhle vedru ti stačí jeden můj dotek, aby ti v žilách začal kolovat čistý napalm.

Skláním se k tvému uchu. Jsem tak blízko, že cítíš můj horký dech na své vlhké kůži.

‚Zůstaň sedět,‘ zašeptám ti do zátylku a rty přitom zavadím o tvůj lalůček. ‚Nesmíš se ani pohnout. Chci tě vidět trpět v tomhle horku. Chci slyšet, jak ten tvůj dospělý, hrdý hlas v duchu prosí o moji přítomnost.

Moje pravá ruka se přesouvá dopředu, na tvůj krk. Pevně, drsně ti sevřu čelist a zakloním ti hlavu dozadu. Druhou rukou ti začínám líně, drze rozepínat kalhoty. Ten kovový zvuk zipu v tom horkém tichu kanceláře zní jako rozsudek. Cvak...

Moje prsty kloužou pod látku. Jsou chladné, ale tvoje kůže pod nimi doslova hoří. Přejíždím ti milimetr po milimetru po té nejcitlivější lince... tak lehce, jako bych si pohrávala se sirkou u sudu s prachem. Sleduju tvoje oči – jsou tmavé, zamžené touhou a tím šíleným letním žárem.

Slyším to tvoje přiškrcené, zlomené zasténání. Ten tichý zvuk absolutní kapitulace uprostřed pátečního odpoledne. Chceš mě chytit, chceš mě strhnout ze sebe, ale moje dominance tě paralyzuje. Ty víš, že hrajeme podle mých pravidel.

A v té nejlepší vteřině, kdy už máš hlavu zakloněnou a křečovitě zatínáš prsty do stolu, moji ruku prudce stáhnu zpátky.

Narovnám se. Udělám dva kroky dozadu, do stínu.

‚A dost,‘ řeknu ti čistým, ledovým hlasem z dálky. ‚Pro dnešek jsi skončil. Nechám tě tu sedět v tomhle třicetistupňovém pekle. S tím rozepnutým zipem, s tím šíleným tepem a s touhle nesnesitelnou touhou v těle.‘

Sbal si věci. Odejdi z práce. Sedni do auta, pusť si klimu na maximum, ale slibuju ti, že tenhle žár ze sebe nespláchneš ani ledovou sprchou. Celé odpoledne a celý večer budeš myslet jenom na moje prsty a na to, co s tebou udělám, až si pro tebe po soumraku doopravdy přijdu.

Počítej hodiny, můj hodný, závislý kluku... Víkend patří mně.