Nedělní atak nejen teplot

Neděle. Teploměr venku atakuje rekordy.

Vzduch venku se tetelí žárem, okna jsou zavřená, žaluzie stažené... a ty tam sedíš v tom nehybném šeru. Celý svět venku se zastavil, paralyzovaný tím šíleným vedrem. Jenže v tvé hlavě právě teď začíná naprosté peklo. Protože zatímco slunce atakuje rekordy venku... já přišla zaútočit na tvoji mysl a na tvoje tělo.

Přišla jsem si pro to nejdůležitější místo ve tvé hlavě. Chci tam zůstat jako ta první i ta úplně poslední myšlenka dnešního dne. Ta hlavní, která ti nedá spát. Ta, která se ti bude každou vteřinu ozývat pod kůží a drze žádat o tvou absolutní pozornost.

Zavři oči. Opři se. A ruce nech volně položené na stehnech. Dlaněmi nahoru.

Představ si mě, jak se v tom horkém nedělním šeru zjevuji hned vedle tebe. Moje kůže je sice chladná od stínu, ale pod ní vaří krev. Sedám si k tebe tak blízko, že cítíš tu těžkou, horkou vanilku, co ze mě sálá.

Moje pravá ruka se pomalu sune na tvůj krk. Moje prsty jsou chladné, ale tvoje kůže pod nimi doslova hoří. Pevně, nekompromisně ti stisknu čelist a zakloním ti hlavu dozadu. Chci tě mít přesně v téhle bezmocné poloze.

„Dýchej,“ zašeptám ti přímo na rty. „Cítíš to nedělní ticho? To ticho je tvoje vězení. A já jsem tvůj jediný program.“

Moje druhá ruka ti začíná líně, drze rozepínat oblečení. Ten kovový zvuk zipu prořízne pokoj jako tvůj rozsudek. Cvak...

Kloužu prsty pod látku. Přejíždím ti milimetr po milimetru po té nejcitlivější kůži. Tak lehce, jako bych si pohrávala se sirkou u sudu s prachem. Sleduju, jak se ti okamžitě zadrhnul dech. Jak se ti pod mýma rukama křečovitě zvedá hruď a na čele ti vyskakují drobné kapky potu. Chceš se pohnout, tvé boky se podvědomě trhnou proti mé dlani, v duchu mě prosíš o ten jediný rychlý pohyb, který by tě zachránil...

Slyším to tvoje přiškrcené, zlomené zasténání. Ten tichý zvuk absolutní kapitulace uprostřed nedělního odpoledne. Jsi na samé hraně toho bílého žáru, zbývá ti poslední vteřina...

And v té nejlepší vteřině tě pevně stisknu. A zastavím se.

„Nesmíš,“ zašeptám ti s uštěpačným úsměvem přímo do ucha. „Povolení k úlevě nedostaneš. Dneska ne.“

Stahuji ruku zpátky. Líně se zvedám, upravuji si šaty a dělám tři kroky dozadu, do stínu. Nechávám tě tu ležet v tomhle rekordním žáru. S rozepnutým zipem, se šíleným tepem a s touhle nesnesitelnou touhou v rozvrtaném těle.

Tenhle oheň ze sebe dneska nespláchneš. Každou minutu, každou hodinu, až do úplného soumraku a hluboko do noci, bude ta touha ve tvém těle křičet a žádat o pozornost. Bude to ta první věc, na kterou pomyslíš, až se pokusíš usnout, a ta poslední, která ti zůstane v hlavě v úplné tmě.

Počítej hodiny, můj hodný, závislý kluku... protože tahle neděle celá patří mně a já se večer se vrátím.