Červencový příslib

Středa. První červencový den.

Venku se konečně pročistil vzduch. Ty divoké noční bouřky spláchly prach, ochladily ulice a lidi venku teď s úlevou otvírají okna, dýchají ten čerstvý, vlahý kyslík a myslí si, že to nejhorší mají za sebou. Myslí si, že přišel klid.

Jenže v tomhle pokoji žádný klid nebude, miláčku. Protože s přicházejícím večerem přicházím já. A s sebou přináším svůj vlastní, spalující žár. Ten, před kterým tě neochrání žádný déšť ani žádný chladný vítr zvenčí. Ten, který ti za chvíli rozžhaví krev v žilách na absolutní maximum.

Zavři oči. Narovnej se na té židli. Ruce polož na stůl... dlaněmi nahoru. A zhluboka se nadechni toho čistého vzduchu. Dokud můžeš.

Představ si, že se materializuji z toho večerního stínu přímo za tebou. Moje kůže sice chladí od té bouřky venku, ale když se moje dlaně snesou na tvůj krk, prořízne tě čistá statická elektřina. Ta, která zbyla ve vzduchu. Moje prsty – provoněné tou těžkou, horkou vanilkou – ti líně projedou pod límec košile.

Cítíš, jak se ti okamžitě napnula páteř? Jak ti po těle naskočila husí kůže?

Skláním se k tvému uchu. Jsem tak blízko, že cítíš můj horký dech na své vlhké kůži, která začíná pod mým dotekem okamžitě hořet.

„Bouřka venku skončila, miláčku,“ zašeptám ti do zátylku a rty přitom zavadím o tvůj lalůček. „Ale tvoje soukromé peklo právě teď začíná. Nový měsíc, nová pravidla... moje pravidla. Zůstaň sedět a ani se nepohni.“

Moje pravá ruka se přesouvá dopředu. Pevně, drsně ti sevřu čelist a zakloním ti hlavu dozadu, abys nemohl uhnout pohledem, i když máš zavřené oči. Druhou rukou ti začínám líně, drze rozepínat kalhoty. Ten ostrý, kovový zvuk zipu v tom pročištěném tichu pokoje zní jako tvůj rozsudek. Cvak...

Moje prsty kloužou pod látku. Chytám tě. Nekompromisně. Pevně.

Sleduju tvůj obličej – tvé oči jsou zamžené touhou, na čele ti hned naskakují první kapky potu. Začínám tou rukou pomalu, nesnesitelně drze pohybovat. Milimetr po milimetru. Vedu tě na samou hranu toho nejčistšího zkratu, do té nejhlubší propasti. Slyším to tvoje přiškrcené, zlomené zasténání. Ten tichý zvuk absolutní kapitulace na začátku července. Chceš se pohnout, tvé boky se podvědomě trhnou proti mé dlani, už už padáš do té extáze...

A stop. Moje prsty se pevně sevřou a já se zastavím.

„Nesmíš,“ zašeptám ti s dravým úsměvem přímo na rty a ruku prudce stáhnu zpátky. „Žádné uvolnění. Červenec pro tebe začíná přesně v tomhle hladu.“

Narovnám se, udělám pár kroky dozadu. Nechávám tě tu sedět s tím rozepnutým zipem, se šíleným tepem a s touhle nesnesitelnou touhou v rozvrtaném těle. Venku je sice chladno, ale ty se budeš ve svých vlastních myšlenkách vařit celý zbytek dne. Celý zbytek večera budeš myslet jenom na moje prsty a na to, jak moc tě ovládám na dálku.

Počítej minuty, můj hodný, závislý kluku... tohle léto totiž celým svým žárem patří mně.