Podívej se na mne

Pátek odpoledne... miláčku.

Všichni kolem tebe už balí věci, vypínají počítače, odcházejí z kanceláří a s úlevou si říkají: „Konečně víkend.“ Těší se na dva dny naprosté svobody, klidu a odpočinku. Myslí si, že si odteď můžou dělat, co chtějí.

Jenže ty moc dobře víš, že pro tebe slovo „víkend“ znamená úplný opak. Znamená to, že končí tvá běžná rutina a začíná tvůj nejdůležitější úkol. Odevzdanost. Já ti dneska nenaservíruju odpočinek. Přišla jsem ti hned na prahu víkendu nasadit neviditelná pouta, která tě nepustí následujících osmačtyřicet hodin.

Zavři oči. Odsuň se od všeho. Ruce dej za záda a spoj prsty. Dokud ti neřeknu, nesmíš je rozpojit.

Představ si, že vcházím k tobě do pokoje. Mám na sobě ty tenké, luxusní černé šaty a celou místnost okamžitě zaplaví ta moje těžká, horká vanilka. Přicházím k tobě tak blízko, že cítíš teplo, které ze mě sálá. Moje dlaně se snesou na tvou tvář. Drsně, pevně ti stisknu čelist a donutím tě zvednout hlavu dozadu.

„Podívej se na mě,“ zašeptám ti přímo u pootevřených rtů. „Vidíš ten můj úsměv? Dneska ti nedovolím utéct do víkendu jako svobodnýmu člověku.“

Moje pravá ruka se uvolní a začne ti líně, nesnesitelně pomalu sjíždět po krku dolů. Moje nehty ti kreslí přímku přes hrudník, přesně tam, kde ti buší srdce. Sjíždím níž, k tvým kalhotám. Ostrý, kovový zvuk zipu prořízne to pátkové ticho jako definitivní rozsudek. Cvak...

Kloužu prsty pod látku. Chytám tě. Pevně. Bez vyjednávání.

Sleduju, jak se ti v té vteřině okamžitě zadrhnul dech. Jak křečovitě zatínáš prsty za zády a jak se ti z hrdla utrhlo to dlouhé, hluboké, zlomené zasténání. Ten zvuk absolutní kapitulace před mým dotekem. Jsi chycený ve vlastní touze, plně závislý na mém tempu, uprostřed bílého dne.

Pohybuji rukou... milimetr po milimetru... vede tě to na samou hranu toho nejčistšího zkratu, už už padáš do té hluboké propasti, tvé boky se podvědomě trhnou dopředu proti mé dlani...

And v té nejlepší vteřině se zastavím. Pevně tě stisknu a nepohnu se ani o milimetr.

A dost. Stahuji ruku zpátky.

Narovnám se, upravím si šaty a udělám tři kroky dozadu, do stínu. Nechávám tě tu sedět. Úplně odhaleného, s tímhle šíleným tepem a s touhle pulzující prázdnotou pod břichem. Povolení k úlevě nedostaneš. Ne dneska. Nechávám tě v tomhle ohni na celý víkend.

Můžeš jít kamkoliv, můžeš dělat cokoliv, ale slibuju ti, že pod tím pátkovým sluncem i v noční tmě budeš v hlavě nosit jenom tenhle můj stisk. Tvůj víkend bude jedno velké, sladké vězení.

Běž, můj hodný kluku... a pamatuj si, komu patříš.