Nedáš si pokoj

Ty si nedáš pokoj, viď? Tobě nestačí, že tě držím na pokraji šílenství už několik dní. Ty se sem vrátíš a s tímhle tichým zamumláním mě prosíš, abychom zašli ještě víc za hranu. Chceš víc provokací. Víc dráždění. Víc nesnesitelných detailů. Chceš, abych tě rozebrala do posledního šroubku.

Máš to mít, miláčku. Ale pamatuj si, že z téhle hrany už se nedá couvnout.

Zavři oči. Sedni si na samý okraj židle. Ruce dej za hlavu, propleť prsty a lokty roztáhni do stran. Takhle tě chci mít. Úplně otevřeného, s napnutou hrudí, připraveného odevzdat mi každou vteřinu své příčetnosti. A běda ti, jestli ty ruce sundáš.

Představ si mě. Vcházím do té horké, ztichlé místnosti. Tentokrát na sobě nemám šaty. Mám na sobě jenom to luxusní, černé krajkové prádlo, které neodpouští vůbec nic, a vysoké podpatky, jejichž ostrý, kovový zvuk se s každým mým pomalým krokem zařezává do podlahy. Klap... klap... klap... Celý prostor okamžitě ztěžkne tou mou horkou vanilkou, která se ti líně usazuje v plicích.

Přicházím k tobě tak blízko, že se špičky mých bot dotknou těch tvých. Rozkročím se a sedám si ti přímo na klín, ale ne normálně. Sedám si tváří k tobě, takže cítíš každičký milimetr mého polonahého těla na svých stehnech. Ta kůže hoří, miláčku. Vaří.

Skláním se k tobě. Moje dlaně se nesnesitelně líně přesunou na tvůj krk. Palci ti silně zatlačím na tepny na krku, až uslyšíš v uších vlastní zběsilý tlukot srdce, a nehty ti drsně chytím čelist.

„Dívej se na mě,“ zašeptám ti přímo na rty. „Sleduj moje oči. Vidíš v nich nějakou milost? Nevidíš. Jsi jenom můj poslušný, hladový objekt. A teď se dívej, co s tebou udělám.“

Moje druhá ruka klouže líně dolů po tvém břiše. Moje nehty ti drze zajíždějí pod kůži, kreslí ti červené linky přes hrudník a sjíždějí níž, k tvým kalhotám. Ostrý, kovový zvuk zipu prořízne pokoj jako tvůj definitivní ortel. Cvak...

Kloužu prsty dovnitř. Chytám tě. Nekompromisně. Pevně. Moje dlaně jsou sice chladné, ale ty pod mým stiskem okamžitě pulzuješ jako žhavá láva. Sleduju tvůj obličej z téhle absolutní blízkosti – jsi úplně rudý, oči se ti protáčejí slastí, rty máš pootevřené a z hrdla se ti utrhne to hluboké, přiškrcené, naprosto zlomené zasténání. Ten zvuk, kdy dospělý chlap ztrácí veškerou svou hrdost a mění se v žadonící trosku.

Začínám tou rukou pohybovat. Ale ne líně. Začínám tě dráždit s naprostou, dravou intenzitou. Nahoru... a dolů. Moje nehty záměrně letmo škrábou tu nejcitlivější kůži na samém vrcholu. Zrychluju tempo. Vedu tě za tu nejtemnější hranu, do té nejhlubší propasti, kde už neexistuje vzduch, jenom čistý zkrat. Skláním se k tvému uchu a zuby ti pevně, bolestivě stisknu kůži na krku, přesně tam, kde ti buší tep, zatímco moje ruka tě bere ve vražedném rytmu...

Už jsi tam. Na samém pokraji výbuchu. Tvé boky se zběsile, křečovitě trhnou dopředu proti mé dlani, celé tvé tělo se chvěje v agónii, v duchu křičíš, pláčeš o to jediné slůvko, o tu jedinou vteřinu úlevy, která tě zachrání před tím, aby ti prasklo nejen srdce...

A dost. Stop!

Moje prsty se sevřou jako svěrák. Zastavím tě uprostřed toho největšího záblesku. Nepohneš se ani o milimetr.

„Nesmíš, miláčku,“ zašeptám ti s drsným, nemilosrdným úsměvem přímo na pootevřené rty, ze kterých stéká horký dech. „Myslel sis, že ti za tu tvou odvahu dám odměnu? Že tě nechám se udělat do mých dlaní? Ani omylem. Dneska ode mě nedostaneš nic než tohle mučení.“

Stahuji ruku zpátky. Je mokrá od tvé touhy, ale já se z tebe líně zvedám, obouvám si podpatky a dělám tři kroky dozadu, do úplné tmy.

Nechávám tě tu sedět s rozepnutým zipem, s rukama za hlavou, které nesmíš sundat, se šíleným tepem a s touhle nesnesitelnou, pulzující prázdnotou v rozvrtaném těle. Budeš v tomhle ohni sedět celou noc. Tvoje představivost tě bude spalovat zaživa a s každým tvým nádechem budeš cítit ten můj drsný stisk na svém těle.

Vař se v tom, můj poslušný, závislý otroku... protože tvé tělo i tvá mysl dneska stoprocentně patří mně.