Šukání s Olafem

„Potřebuju si zašukat. Potřebuju chlapa, u kterýho budu od první minuty vědět, že ho chci. Potřebuju chlapa, kterej mě bude vzrušovat a kterýmu bude stát. Ne si pokecat. Ne se nechat vylízat. Potřebuju šukat.“

Tuula dopsala poslední slova svého blogu a na konec přidala obligátní odkaz na nějakou chillout / new-age hudbu se severskými motivy na YouTube. Psaní inzerátů do seznamky nebyl její styl, ale vhodně napsaný blog by mohl fungovat úplně stejně. Ostatně od první minuty se v komentářích rozběhla docela slušná diskuse.

O bloggery ale Tuula zájem neměla. Předpokládala, že pokud už by se ozval někdo použitelný, nebude to nikdo „profláknutý“ z blogů nebo komentářů, ale někdo nový, například ve vzkazech. A skutečně – ani ne dvě hodiny po zveřejnění blogu zapípala příchozí zpráva. Ale trochu jinak, než obvykle; jako kdyby někdo kopnul okovanou botou do barelu s naftou.

Tuula otevřela vzkazy a hned na prvním místě uviděla asi nejromantičtější vzkaz za poslední dva roky na Amatérech: „Jsem do zítřka v Praze. Zašukáme?“. Tělem Tuuly proběhla vlna vzrušení. Nešlo totiž ani tak o samotný vzkaz, ale zejména o jeho autora, kterým byl podle profilu urostlý islandský rybář s finskými a švédskými kořeny, Olaf Islandsson.

Tuula se zachvěla a poprvé po dlouhé době se podívala na něčí galerii. Ve strohé sérii asi šesti černobílých fotek byl vidět mohutný Islanďan s býčí šíjí, který holýma rukama tahal z vody ryby velké jak menší krávy. Na poslední, tentokrát o něco intimnější fotce, seděl nahý v křesle u ohně ve svém srubu a mezi stehny svíral zhruba půlmetrového úhoře. Tuula si fotku pro jistotu zvětšila a překvapeně zalapala po dechu. Půlmetrový lesknoucí pletenec svalů mezi mužnými stehny Olafa Islandssona totiž nebyl úhoř!

Domluva setkání byla otázkou několika minut a ještě téhož večera se Olaf Islandsson objevil v Tuulině bytě. Na bookování hotelů nebo hledání mileneckých azylů nebyl čas. Tuula si potřebovala zašukat a Olaf měl jediný volný večer před cestou zpátky domů – nebylo co řešit. Jedinou otázkou bylo, jaký bude mít celá akce průběh – na tom se po vzkazech nestihli pořádně domluvit. Teď už ale měla Tuula určité tušení.

„Bude to vidět?“ zeptala se Tuula tichým hlasem. „Myslím.. jestli to zanechá.. nějaké stopy“. „Bude, aspoň týden. Problém?“ zaburácel Olaf Islandsson a potěžkal ve svých rukou patnáctikilového lososa. „Ne, žádný problém,“ vzdychla Tuula krátce před tím, než ji Olaf plácnul lososem přes zadek, až to vysklilo dvě okna. „Říkáme tomu lössflæk, lososovej cucflek,“ usmál se Olaf, když se usadil prach. „Mám tady.. připínák..“ zašeptala Tuula vzrušeně. „Mám něco lepšího,“ zazubil se Olaf a přinesl z předsíně kotvu ze své rybářské lodě.

Zhruba o 10 minut později prořízl noční Prahu zvuk, jako kdyby někdo do okolních ulic vysypal lodní kontejner plný pářících se rypoušů sloních. O dalších 15 minut později pokryla celou Tuulinu ložnici vrstva husté bílé hmoty. „Skyr..“ zašeptala Tuula vysíleně, a vzpomněla si na oblíbený fermentovaný mléčný výrobek původem z Islandu, který si čas od času koupila v supermarketu. Pak upadla do bezvědomí, ale byla šťastná.

Když se druhý den probudila, Olaf Islandsson už byl, společně se svou kotvou, dávno pryč. Tuula se zasněně podívala ven z vyskleného okna, pozorovala přijíždějící vozy policie, hasičů a záchranné služby, vyčesala si rukou z vlasů aspoň ty největší kousky lososa a usmála se. Jo, Olaf byl dobrej. Toho si dám dost možná i do přátel.

// Disclaimer: Všechny osoby a události v tomto příběhu jsou smyšlené a jakákoli podobnost se skutečnými osobami a událostmi, zápisky v blogu či komentáři v diskusi je čistě náhodná a naprosto nezáměrná. Nebo aspoň většinou.. :))

// Věnováno dlouholeté bloggerce s velmi kladným vztahem k seveřanům, která si od září dala „amatérskou pauzu“ :)