Jsou dny, kdy prostě ztrácím dech

Dnes v noci jsem ze spaní křičela Tvoje jméno,
já vím, že nejsi rád, ale nejde zapomenout...
„Ach jo, já tu písničku prostě nedostanu z hlavy.“, pomyslím si, když v koupelně nanáším stíny na oči. Z kuchyně se ozývá manžel, jestli má jít se mnou. „A co tam budeš dělat? Máš v plánu se mnou tančit? Nebo snad budeš komunikovat s mými přáteli?“ odpovídám už celkem naštvaně. Tuhle hru na jeho nechuť absolvovat se mnou občasné zábavné večery v naší hospůdce hrajeme vždycky. Pokaždé to má stejný scénář, on se ptá, já odpovídám. Stejně odměřeně, jako i dnes.

„Hm, ještě tu nejsou.“, vzdychnu si pro sebe a objednávám dvojku bílého. Usedám k rezervovanému stolu a vytáhnu telefon. „Jsem tu opuštěná a bojím se.“ odesílám s vysmátým smajlíkem, odpověď ale nikde. Mezitím kluci z kapely nechávají doznít tóny písně, během které jsem přišla. Přichází i moje společnost a poslední zbytky domácího stresu ze mě nadobro odpadají.

Už zase. Zase hrajeme hru na kradmé pohledy a tváříme se, že spolu sotva prohodíme zběžné „Ahoj“. Ale oba víme, že dnes večer se hranice prolomí. Při prvním tónu Háčkovo kytary přivírám oči - je to naše píseň. Zvedá se od stolu a já poočku sleduji, jak míří k tomu našemu. Natáhne ruku a já přijímám.

První objetí je opatrné, je tu moc očí, tolik pohledů až z toho závrať sakra velkou dostávám. Chci ho, nejen obejmout, přitisknout, hladit po zádech, chci se nechat sevřít v jeho náruči a nasávat jeho vůní, tu ze které se mi podlamují kolena.
Jako na povel kluci z baru tlumí světla a energie z nás proudící se dostává na povrch. Je hladová, žádoucí, svůdná, živelný chtíč pomalu doutnající a zároveň spalující. „Jak tohle dopadne? ", ptám se zastřeným hlasem. Následná odpověď mě vrací zpět do reality. Zamotá se mi hlava a s doznívajícím zvukem strun se omlouvám, zrychleným krokem odcházím směr toalety.

„Kurva!!!“ prášku dveřmi více než jsem zamýšlela. Zvažuji. Chci podstoupit riziko, že to celé může prasknout? Jsem ochotná přijmout fakt, že můžu být jednou z mnoha? Co vlastně riskuji?
Spousta otázek, ale odpověď žádná. Opláchnu si obličej, zkontroluji se v zrcadle, zda je ještě patrné vzrušení v mých tvářích.
S myšlenkami plynoucími ve mě a kolem mě vycházím že dveří a na chodbě do kohosi vyrazím. Ale ta náruč, do které vyrazím zas málem na oplátku srazí mě. V ten moment. Přesně o setinu vteřiny později už hladově hltám jeho rty s rukama pevně drží se jeho vlasů - snad ze strachu, aby to neskončilo. Nechávám jeho ruce prozkoumávat mé křivky a na oplátku prozkoumávat já ty jeho. Měla bych se bát, kdokoli může přijít. Jen je to silnější než já, on nebo cokoli kolem nás. Čas stojí a my se v něm ztratili.