“Popláááách! Náááástupp!” Už zase! Mě snad už z těch věčnejch poplachů jebne! Srdce se klepe jak drahej pes, hlava třeští a každou chvíli hrozí, že se rozpadne nejmíň na tři kusy. Chodbou se šíří řev, otevírají se dveře pokojů na patře. Ostrý světlo moje oči pořád odmítají, ale drápu se ze svý postele. Hispánskej týpek, co leží nade mnou, se odmítá probudit. Nechápu, že ho ten bordel všude…
Funím na gauči před televizí a potím se jak prase. Venku už je tma, ale pořád je tam ještě nejmíň třicet stupňů, dnešek byl zase naprosto vražednej. Okna samozřejmě dokořán, ale vzduch se nehejbe ani náhodou. Prej vlna veder! A co takhle vlna mrdání? To by bylo mnohem příjemnější, ale to nehlásej. Sprchoval jsem se už dvakrát, nemám si co už svlíknout. Ležím nahej, orosenej jak půllitr…
A průvod šel dál, maškarní rej, a kdekdo se smál, taky se směj, pak v dálce tam tvůj šátek jen vlál, volal jsem stůj, ale průvod kráčel dál. Nemůžu si pomoct, ale když to tady vidím, nejde mi tu prastarou písničku vyhnat z hlavy. “Že já jsem se nechal překecat!” otáčím se s výčitkami v hlase na Karolínu, která hrdě tlačí kočárek s dvojčatama. “Tobě se tu nelíbí, vždyť je to tady super…
