Přemítání

" Hledáme své sny" řekla mi jednou. Nebe bylo modré, vzduch vonel eukalypty kdyz jsme vyšli do noci, mořské pobřeží kmitalo tisíci zářivých očí a my bloudili žádostivě, vzrusene sloupovim stromů začarované zahrady jako pralesem, kde se všechno dere vzhůru, protože zivot to jinak nedovede, jinak než tíhnout k nebi jako sloupy chrámů. Vůle růst, převýšit, vůle rozevřít nade všemi korunu.
Byl Goethův svět opravdu o tolik horší? Jak mohl nechat Fausta vsadit duši, ze to přání nevysloví? Heine pravil, ze každý musí napsat svého Fausta, jenže mým průvodcem není Mefisto ale jakési zjednodušené já, nepristrizene a neupravene rozumem. To já, ke kterému jsem částo ochoten přiznat se pouze sám sobě, reagující s naivní spontánností, s povrchní spontánností? - na veci kolem, radující se z okamžiku, zapomínající na včerejšek a nestarající se o zítřek v té úchvatné době, kdy jsem zamilovaný .
Ani Mefisto ani Markétka, ale žena jako kus oživlé přírody, kterou člověk pozoruje a která , jestliže ji muž porozumnel, je pramenem prostých i úžasných radostí.
Kámen, květina, pták mají svou krásu, kterou nelze ani změnit ani o ní diskutovat, stejně jako ji nelze vlastnit a omezit.
Pták v kleci, utržená květina, kámen na psacím stole nejsou totéž jako pták ve větvích stromu, květ na louce nebo kámen u cesty, obrostlý mateřídouškou.
A žena ?