"Voni Ti čisté povleceni? ", zeptal se jí. " Ano, moc ". "Voní Ti zpocený milenec?" "Ano, musí být ale můj, zpocený při milování nebo namáhavou prací, něčím, co mě dokáže vzrusit " "Ty jsi ale hloupá, jak je to směšné a otupujicí. Zpocený chlap se zapachajicim přirozením, obyčejný odpadkový koš, ucpaný záchod". " Proč takhle mluvíš, nemáš pravdu, jsi zlý." "Jakýpak zlý, vyslovuji jen co si myslím…
Na večírcích sváděli nehezké vdané paní, v zaplivaných hospodách souložili s jakýmkoli ženským pohlavím a opíjeli se. Alkohol a život je opájel. Často někdo zvracel během večera, noci nebo až druhý den z přemíry pití i sebe. Družné veseli dnů. Jeden krutý němý film za druhým, do kterého náhodně zabloudí nesrozumitelný lidský výkřik. Presťastne stádo dobytka, líně přežvykující a v náhodné chvíli,…
Lucie noci upije. Lux, lucis, feminimum. Lux aeterna luceat eis... Vstoupila do mého života jako dlouho očekávaný host. Od malička ve mně její jméno vyvolávalo představu kouzel a sboru pochybných bytosti, ke kterým patřily bludicky, jeskyňky, rusalky. Pritahovaly mne - Lucie snad ze všech nejvíc: potměšilý přízrak, vlnící se tmou s hořící větévkou v každé ruce - ale z pohádek a pověsti jsem…
Ano, řekl jsem si v Cannes, tady by to mělo být. Nebo alespoň hodně blízko. To za čím se všichni ženou, o čem určitě všichni vědí, když mají tak naspech. Cukrová hora. Někde hodně blízko. Protože dal už to nejde. Tady cesty končí a začíná moře. Bydlíme tu, žijeme tu, jako podivná komuna ve starodávné vile uprostřed obrovské zahrady plné palem, trávníků, opuncii, kvetoucích vavřínů a barevných…
Vrátila se až v poledne, pocuchaná, nevyspalá, ale v nejlepší náladě. Nemělo smysl hrát uraženého. Mám co jsem chtěl. Stejně by nepochopila. Vysprchovala se, ucesala si vlasy a pak za mnou přišla s odzbrojujícím úsměvem. "Netvař se ublížene. Úkažu Ti, ze jsem na Tebe myslela". "Tak?" "Něco jsem dostala. A dochovala jsem to pro Tebe. Jeden kluk mi poslal acid. V dopise." "S kým si to, prosím Té…
Stála už půl hodiny před zrcadlem. Protahovala si tenkým štětečkem linku kolem oči. "Přijde pro mne ten - v té vyšívané košili". "Alan?" "Ne. Ve vyšívané košili." "Marek?" "Marek." Dokončila oči a soustředěně si kartacovala dlouhé, hnědé vlasy. Věnovala jim vždycky velikou pozornost, aby jí ležely rovné na ramenou a spadaly hladce na záda. Ofinku, přesně zastřiženou půl centimetru nad čistým…
Lezim na trávníku pod hvězdami a hledím na tropicka souhvezdi. Vzpomínám na slova básnicky, kterou jsem kdysi napsal o své první lásce. Jsem sám, ona je sama a naše polibky se setkávají na zrcadle nebes. Bylo mi sedmnáct let. V čem jsem se změnil? Naučily mne všechny ty roky brát veci jinak? Co je platné, ze vím jak dnes vypadá ta, pro kterou jsem ona slova napsal? Je mi co platné, ze vím , co…
Vrátila se před západem slunce, usmívala se a v ruce držela několik vadnoucích kvítků. "Jeli jsme motorkou až daleko podél pobřeží a pak jsme slezli po skalách k moři - to byly tak strmé skály ale neboj se, vzali jsme si acid a to člověk nějak instinktivne ví, kam má dat ruku nebo nohu a dole byly ohromné staré stavby, římské nebo co, zbytky přístavu, zbytky zdí a moře úplně modré, až tyrkysove a…
Dívám se na ni jak si před zrcadlem soustředěné procesava vlasy. Její tvář se zrcadlí v okně, za kterým svítí mrakodrapy. Tyhle čtyři holé stěny ve mně vzbuzují pocit jistoty, klidu. Tady je se mnou sama, tisíce kilometru od světa, ve kterém se vyzná. Rusalka v lýkové smyčce. Když jsem odcházel, uz zase spala. Nevyrovnala ještě časový rozdíl. Ležela stočená pod pokrývkou, zavřené oči stíněné…
" Hledáme své sny" řekla mi jednou. Nebe bylo modré, vzduch vonel eukalypty kdyz jsme vyšli do noci, mořské pobřeží kmitalo tisíci zářivých očí a my bloudili žádostivě, vzrusene sloupovim stromů začarované zahrady jako pralesem, kde se všechno dere vzhůru, protože zivot to jinak nedovede, jinak než tíhnout k nebi jako sloupy chrámů. Vůle růst, převýšit, vůle rozevřít nade všemi korunu. Byl…
