Noc v Riu

Sto let stará dupárna v prvním poschodí. Nahoru se jde po dřevěných schodech vrzajicich při každém kroku a podlaha sálu se prohýbá v rytmu samby řičící u otevřených oken, kde černí hudebníci v bílých propocenych kosilich buši do bubnů a bez přestání troubí. Už při příchodu je vzduch přímo nasycený erotickou smyslnosti i těžkou vůni zpocenych těl. V nepřetržitém rytmu tu dupe, preslapuje a skáče černobílá směs polonahych těl. Do půlnoci všichni pochodovali a tančili nočními ulicemi, každý už ze sebe dva dny vydává energii, která by dokázala hnout světem, nohy se posunují, boky se vlni, prsa se třesou, lokty pracuji vpřed, vzad, ve věčném nadšeném pochodu na místě. Na hlavách špičaté klobouky, ptačí peří, indiánské čelenky, diademy, na těle krátké kalhoty, bikiny, na nohou pericka, rolnicky, sklíčka a stále ten vzrušující rytmus samby, bláznivý a strhující. Černá šestnáctiletá královna s bílou celenkou, dlouhou roztrizenou sukní, nepatrnou podprsenkou a s tváři posypanou zlatým prachem vystoupila přímo z egyptských fresek a žije znovu, malá nubijska otrokyně, o čtyři tisíce let později jako hořící černý plamen. Svět se začíná naklánět, děvče v kratičkých sortkach tanci kolem sloupu a hraje si na schovávanou se svou bezmeznou radosti. Jiná má zlaté vlasy, barva pleti nerozhoduje, nic není důležité, jen pohyb, rytmus života a ohlusujici dunění bubnů. Přitancilo děvče ve vysokých botách, bílých prilehavych sortkách a okovanym opaskem, tančí sama, každý tančí sám pro sebe, všichni jsou součástí jednoho pohybu, jednoho těla, jednoho vzrušení. Rytmus bubnování se stupňuje, polonahé královny jdou ve snu za zvukem a ztrácejí se v davu. Nahé město prožívá svou velkou noc. Jednou za rok vstanou obyvatele nekonečných předměstských kolonii z mrtvých a jejich krása proudí ulicemi. Jednou za rok obleknou královské roucho, předvedou celému světu těla, stvořená pro krásu z pouhého rozmaru přírody, jako barvy ryb mezi kvetoucími korály nebo peří ptáků v korunách stromů. Tam , kde je nejméně vidět, je krásy nejvíc. A člověk na ni hledí mlčky, s bolesti u srdce , ze ji nemůže celou obejmout, ze se nemůže dotknout každé té štíhlé nohy, každé křivky boků, ňader. Všechna krása je neuchopitelná, člověk si ji jediné muže přiblížit láskou, tím, ze se stane její součástí. Ze jednu trpytici se kapku zachytí na dlani a pozoruje v jejím chvění odlesk slunce, měsíce, hvězd. Krása je na světě proto, aby se jí člověk snažil přiblížit tím, ze k ní něco přidá. Tak vznikla a tak žije dal. Nevědomá květina mezi tisíci květy.