Pátek: úterní den 1/2

Budík zazvonil stejně jako včera.
Zvedla jsem se bez přemýšlení – tělo fungovalo, hlava ne. Ruce dělaly věci samy: káva, sprcha, vlasy, oblečení, sednout do auta, jet, cesta.

Všechno jako vždycky.

Jenže ten klid byl klam!

Všechno ve mně bylo v pohybu, i když jsem se snažila vypadat, že stojím.

Cestou do školy jsem se přistihla, že jedu pomaleji než obvykle. Jako bych chtěla oddálit okamžik, kdy uvidím Petru. Nevěděla jsem, jestli se bojím, nebo těším. A to mě děsilo nejvíc.

Kabinet byl tichý. Položila jsem tašku, zapnula lampu a sedla si. Snažila jsem se soustředit – utřela jsem stůl, porovnala papíry, dala vařit kávu, zalila kávu a odnesla na stůl. 6:25 sundat oblečení a vyndat ze třetího šuplíku dildo. Přisát na stůl. Čupnout, tentokrát naopak, ať Petra vidí tetování, mé záda a nemusí se mi dívat do tváře. Nasednutí na dildo. Poslední odpočinek svalů, než se rozjede opět Petry dílo.

Klika cvakla a já pohotově rozjela jízdu na dildu.

Cítila jsem každý pohyb, jelikož včera dostala kundička zabrat.

Dveře se otevřely.
„Dobré ráno čubko, to je mi ale hezký pohled!“ řekla Petra.

Neodpověděla jsem.
Položila na stůl tašku.
„Káva voní krásně, ten pohled na zásun takhle, plus to tetování. Sluší ti to čubičko.“
Zvedla jsem hlavu a pokynula.
„Dneska posuneme hranice dále“ dodala klidně.

Něco vytahovala z tašky, nepolevila jsem a jela svou krasojízdu, která se pomale opět posouvala do mlaskání.

„Říká se, že každá fenka, má mít obojek.“ odpověděla prostě.
Přiblížila se k mému krku.
„Petro, tohle…“

„Ale ale, čubička umí mluvit?,“ přerušila mě. Dala obojek kolem krku a vzadu zacvakla. „Víš, co je na tomto obojku super? Hmmm, ty vlastně nemůžeš mluvit. Že jsem tam nechala vyrazit tvoje jméno.“. Hlasitě se rozesmála.

Zůstala jsem v půlce pohybu. V hlavě ticho, jen tep v uších. Co to jako znamená? Tak je můj a se jménem.
Nevidím nic, co by mi připadalo tak vtipného.
„Sedí? Že?“
Kývla jsem. Ikdyž. No, byl pěkně utažený a při polknutí mi ohryzek dával zpětnou vazbu, že na krku mám něco, co tam nemá být.
„Dobře. Jdem se projít.“
Koukla jsem na Petru, nechápajíc, co tím myslí.
„No, co čumíš. Slez z toho stolu a jdem. Je hodina, nikdo na chodbě není a nebude. Jen se projdeme k automatu, mám chuť na něco sladkého.“

Slezla jsem ze stolu a šáhla jsem na pečlivě poskládané prádlo, že si jej obleču.
„Nahá,“ řekla jen a vytáhla z kapsy vodítko, které mi přískokem připnula k obojku a škubla směrem ke dveřím.

Nic mi nezbylo, než se vydat po jejím tažení vodítka. To bude cesta, jsme v přízemí a automat je u vchodových dveří šaten a to je dobrých 300m, tak tohle jestli bude bez újmy, vyhazova, tak už přežiji vše.

Vylezli jsme ze dveří a já se netrpělivě rozhlédla vlevo, vpravo - nikdo nikde. Petru to nějak nezajímalo, vyšla a hned zabočila směrem k šatnám. Cítila jsem stud, nahá, v rouše Evině, na obojku tažená, procházející okolo tříd, odkud kdokoliv a kdykoliv někdo mohl vyjít, kde zněly hlasy, smích. Zrychlila jsem až jsem předbíhala Petru. Ta trhla obojkem a dala mi jasně příkaz - půjdeš tak, jak chci já. Klidným, pomalým krokem.

Nemluvila. Pobaveně se občas podívala, jak jsem vystrašená, jak bych nejraději byla neviditelná.

„Pěkně z tebe kape ten tvůj stud,“ řekla a ukázala na kapky, které se za námi táhly. Podívala jsem se dolů, asi dildo před vycházkou, asi vzrušení, které mi běželo mikroskopicky v hlavě. Prostě mi kapala má nadržená šťáva z rozkroku, vlastně mojí roztažené, použité kundy.

Došly jsme k automatu a Petra na něj koukala jak do bolavé prdele. Snad 100x se rozmýšlela, co si vlastně dá, než vhodila peníze a dala na klávesnici E5 - Opavia Polomáčené. Vzala je z automatu a uchechtla se, jak kdyby se divila, co tam ještě s ní dělám.

Rozvážným krokem jsme se vydali zpět.

Koukala jsem do země a vlastně to bylo jak kdesi v bludišti, kde si děláte značky, aby jste se mohli vrátit - já šla po svých kapkách šťávy.

Těch 300m se táhlo jak auto na dálnici D1 před Brnem za kamionem, co se rozhodl předjíždět kolegy, co kamión odráží lopatou a on ho odráží koštětem - nekonečný čas.

Ufff, došly jsme do kabinetu a zavřely se dveře. Bušilo mi srdce. Hlava jásala, jsme tady! v Soukromí! Nikdo nás neviděl.

Petra si mě dovedla ke stolu a sedla si. Nějakým záhadným způsobem jsem si čupla. S podivem se na mě podívala. Ten pohled byl ten, co vám někdo říká: „No, takhle to má vypadat,“ ale nic neřekla. Vzala sušenky a s ledovým klidem je pojídala.

Petra se natáhla a odpojila obojek. „Dneska stačilo,“ jsem spokojená. „Dneska si už jen uč, ale zítra! Tady opět v 6:30!“ Odepnula mi obojek a můj ohryzek znovu cítil svobodu.

Přikývla jsem.
Došla jsem k oblečení a mlčky se oblékala. Petra si křupala sušenky a dívala se do prázdna.
Oblečeno, batoh a jdu do svého kabinetu. Dneska to bylo moc fajn, proběhlo mi hlavou.
Otevřela jsem dveře a naposledy jsem se podívala na Petru, kterou absolutně nezajímalo, že odcházím.

Na chodbě jsem se na okamžik zastavila. Měla jsem chuť se vrátit… ale musím jít, na příkaz Petry.