Byla jsem už rozpitá, v hlavě hučelo víno, sekt i panáky, a jediné, na co jsem myslela, bylo: ještě chvíli vydržet, pak už se vyspím a ráno to všechno skončí. Hostina se přelila do volné zábavy, lidi odcházeli, ženich dávno odpadl. Já si představovala, jak si lehnu do pokoje, stáhnu ty zasrané šaty a konečně sundám i Lush, co mi celý den ničil nervy. Jenže kolem půlnoci za mnou přišla Verča.…

Slunce už stálo vysoko, když se dveře s tichým cvaknutím otevřely. Uvnitř pokoje bylo dusno, vonělo to potem, latexem a potemnělou nocí. Já visela pořád připoutaná v rámu, hlava mi padala dopředu, sliny kapaly z roubíku. Stroj vrněl, ale jen v přerušovaném režimu – obě dilda uvnitř mě vždycky rozjely sérii hlubokých přírazů, a pak se zastavily těsně před tím, než mě pustily přes hranu. Celou noc.…

Borec, kterého jsem měla v puse, mě chytil pevně za vlasy. Začal mi diktovat drsný, hluboký rytmus a rány se mi odrážely až v krku. Z hrdla se mi ozývalo jen tlumené sténání a sliny mi stékaly po bradě na lesklou červenou gumu bodyčka. Chraptěl slastí a nutil mě brát si ho co nejvíc na doraz. Zezadu to mezitím začalo být nesnesitelné. Ten podsaditější mi oběma rukama roztáhl půlky, až se…

Bylo pondělí, jako každé jiné. Stejně jako už několik let jsem si v půl šesté oblékla legíny, sportovní podprsenku a tričko, stáhla vlasy do culíku a čekala, až před dům přijede Lenka. Pondělky patřily našemu cvičení – stepům v kulturáku ve vedlejší vesnici. Stal se z toho rituál. Vždycky jsme se cestou smály, pomlouvaly chlapy, nadávaly na pondělky a po hodině se vracely domů spokojené a…

Vešla jsem do ložnice a okamžitě ho uviděla. Šukací stroj stál připravený, pevně přisátý k čelu postele. Ta masivní přísavka držela stroj nehnutě, jako by byl součástí nábytku. Na kovové tyči se houpalo to fialové dildo, které jsme odpoledne při rozbalování vybrali. Teď se ale zdálo větší než tehdy – možná to bylo tím, jak bylo namazané a nasazené, připravené k akci. Udělala jsem pár kroků k…

Na cestě k Verče jsem si v autě pořád říkala, že na tohle vlastně nemám náladu. Byla jsem nevyspaná, ještě jsem cítila včerejší večer v hlavě i v těle, a přesto jsem věděla, že jako svědkyně prostě musím. Na sedmou jsem dorazila k domu, kde to už hučelo jako v úlu. Vešla jsem dovnitř a hned to na mě dýchlo – vizážistka rozložená s kufrem, kadeřnice s kulmou, družičky s ramínky, Verča v bílém…

Budík zazvonil stejně jako včera. Zvedla jsem se bez přemýšlení – tělo fungovalo, hlava ne. Ruce dělaly věci samy: káva, sprcha, vlasy, oblečení, sednout do auta, jet, cesta. Všechno jako vždycky. Jenže ten klid byl klam! Všechno ve mně bylo v pohybu, i když jsem se snažila vypadat, že stojím. Cestou do školy jsem se přistihla, že jedu pomaleji než obvykle. Jako bych chtěla oddálit okamžik…

Ráno jsem šla do práce dřív než obvykle. Projižděla jsem autem a město bylo ještě poloprázdné, ulice studené a tiché. Cítila jsem jen zvláštní směs klidu a napětí – takový ten pocit, kdy přesně víš, co máš udělat, a přitom se ti rozbuší srdce, jakmile položíš ruku na kliku. Kabinet Petry byl přesně tak, jak jsem ho v pátek opustila. Zavřela jsem se zevnitř, rozsvítila lampu na stole a chvíli jen…

Měla jsem na sobě džíny a mikinu – úplně nevhodné na pohyb. Představa, že budu stát v civilu uprostřed tělocvičny, mi přišla divná. Učitelka by měla jít příkladem, ne být výjimkou. „Převlíct se,“ řekla jsem si tiše, zatímco jsem přecházela chodbu. Věděla jsem, že mám v šatní skříňce legíny a tričko na tělocvik, které tam leží od loňska. Jenže otázka byla – kde se převléct? Na záchodech? Moc…