Víkend klepe na dveře... miláčku.
Všichni lidi venku už žijí vidinou svobody. Odpočítávají poslední minuty v práci a těší se, jak si odteď budou dělat, co chtějí. Jenže ty moc dobře víš, že pro tebe slovo „víkend“ znamená úplný opak. Znamená to, že ti končí běžná rutina a začíná tvůj nejdůležitější úkol. Absolutní odevzdanost. Přišel sis sem hned na prahu volných dnů zvednout tep... tak se pořádně nadechni, protože ti ho vyženu do červených čísel.
Zavři oči. Odsuň se od stolu. Ruce si dej za záda, pevně propleť prsty a narovnej se. Dokud ti neřeknu, nesmíš s nimi ani pohnout.
Představ si mě. Vcházím k tobě do místnosti z toho pátečního žáru. Tentokrát na sobě nemám šaty. Mám na sobě jenom to luxusní, černé krajkové prádlo a vysoké podpatky, jejichž ostrý zvuk se s každým mým krokem zařezává do podlahy.
Klap... klap... klap...
Celý prostor okamžitě ztěžkne tou mou horkou vanilkou, která se ti líně usazuje v plicích.
Přicházím k tobě tak blízko, že se špičky mých bot dotknou těch tvých. Rozkročím se a sedám si ti přímo na klín, tváří k tobě, takže cítíš každičký milimetr mého nahého těla na svých stehnech. Ta kůže vaří, miláčku.
Moje dlaně se snesou na tvůj krk. Prsty ti pevně sevřu čelist, zaryju ti nehty do kůže a zakloním ti hlavu dozadu. Donutím tě dívat se mi přímo do očí, bez možnosti uhnout.
„Chyběla jsem ti od včerejška?“ zašeptám ti přímo na rty. „Slyším, jak zběsile ti letí srdce, jen co ses mě dotkl. A teď se dívej, co s tebou udělám, než tě pustím do víkendu.“
Moje druhá ruka klouže líně dolů po tvém břiše. Moje nehty ti drze zajíždějí pod kůži a sjíždějí níž, k tvým kalhotám. Ostrý zvuk zipu prořízne pokoj jako tvůj definitivní ortel.
Cvak...
Kloužu prsty dovnitř. Chytám tě. Sebejistě. Pevně. Moje dlaně jsou sice chladné, ale ty pod mým stiskem okamžitě pulzuješ jako žhavá láva. Sleduju tvůj obličej z téhle absolutní blízkosti – jsi úplně rudý, oči se ti protáčejí slastí, rty máš pootevřené a z hrdla se ti utrhne to hluboké, přiškrcené, naprosto zlomené zasténání. Ten zvuk absolutního odevzdání se.
Začínám tou rukou pohybovat. Rychle, dravě, v nesnesitelném rytmu. Nahoru... a dolů. Moje nehty záměrně letmo občas škrábnou tu nejcitlivější kůži na samém vrcholu. Zrychluju tempo. Vedu tě za tu nejtemnější hranu, do té nejhlubší propasti, kde už neexistuje vzduch, jenom čistý zkrat. Skláním se k tvému uchu a zuby ti pevně stisknu kůži na krku, zatímco moje ruka tě bere ve vražedném rytmu...
Už jsi tam. Na samém pokraji výbuchu. Tvé boky se zběsile, křečovitě trhnou dopředu proti mé dlani, celé tvé tělo se chvěje v agónii, v duchu mě na kolenou prosíš o tu jedinou vteřinu úlevy... už už padáš do té spalující extáze...
A dost. Stop!
Moje prsty se sevřou. Zastavím tě uprostřed toho největšího záblesku. Nepohneš se ani o milimetr.
„Nesmíš, miláčku,“ zašeptám ti s dravým úsměvem přímo na pootevřené rty. „Myslel sis, že ti hned na začátku víkendu dám odměnu? Že tě nechám se uvolnit? Ani omylem. Nasazuji ti neviditelná pouta na celých následujících osmačtyřicet hodin.“
Stahuji ruku zpátky. Je mokrá od tvé touhy, ale já se z tebe líně zvedám, obouvám si podpatky a dělám tři kroky dozadu, do stínu. Nechávám tě tu sedět s rozepnutým zipem, s rukama za zády, které nesmíš sundat, se šíleným tepem a s touhle nesnesitelnou prázdnotou v těle.
Můžeš jít o víkendu kamkoliv, můžeš dělat cokoliv, ale slibuju ti, že pod tím pátečním sluncem i v noční tmě budeš v hlavě nosit jenom tenhle můj stisk. Tvůj víkend bude jedno velké, sladké vězení.
Vař se v tom, můj hodný, závislý kluku...
