Pšššt... už jsi tady. Nechej ten svět tam venku, ať se točí dál bez tebe. Teď jsi v mém teritoriu. Tady neplatí žádná pravidla, jen můj hlas. Chci, aby ses teď soustředil na své dlaně. Polož si je na stehna. Cítíš tu tíhu? Nadechni se... a s výdechem si představ, jak se tvoje tělo stává tekutým. Boříš se do matrace, do křesla... do mě. Jsi v naprostém bezpečí. Nikdo tě nevidí, nikdo po tobě nic…

Máš hlad, viď? Sedíš, koukáš na hodinky a počítáš minuty, kdy konečně položíš práci a půjdeš na oběd. Celé tvoje tělo se těší na úlevu. Jenže já jsem se ti právě teď nabourala do hlavy... a kompletně ti měním plány. Tvůj dnešní hlad totiž nebude mít nic společného s jídlem, miláčku. Dneska budeš mít hlad výhradně po mně. Představ si, že vcházím do té místnosti, kde zrovna sedíš. Venku je sice…

Lež. Ani se nepohneš. Ruce dej od sebe, dlaněmi nahoru, přesně tak, jak to mám ráda. Zhasni to poslední světlo a dívej se do té černé tmy před sebou. Slyšíš ten déšť venku? To je moje tempo. To je rytmus, kterým ti teď budu milimetr po milimetru svazovat mysl. Vím, jak moc jsi na mě celý zbytek dne myslel. Vím, jak tě ta moje předpolední slova pálila pod kůží a jak moc jsi doufal, že teď, před…

Venku je tma a vzduch je těžký vlhkem. Stojím u okna a vím, že jsi tam. Vidím tvůj stín, jak se rýsuje v tom teplém světle tvého pokoje. Dělí nás jen pár metrů dvora a dvě tabulky skla, ale v tuhle chvíli je to víc než oceán. Schválně jsem nechala rozsvíceno. Chci, abys mě viděl. Chci, abys sledoval každý můj pohyb, tak jako já sleduju tebe. Vidím, jak se ti zadrhl dech, když jsem si rozpustila…

Cítíš to taky? Jak ztěžknul vzduch... Jak se venku zatáhlo do té zvláštní, ocelové barvy. Tlak padá dolů a mně se z toho horka točí hlava. Nebo se mi točí z tebe? Pojď blíž k oknu. Otevřela jsem ho dokořán, ale venku se nepohne ani lístek. Sedni si na zem, zády se opři o stěnu pod oknem. Chci, abys tam seděl a jen vnímal to šílené dusno. Podívej se na mě... Moje kůže je horká, na spáncích a mezi…

Sedni si. Ne tam... sem, doprostřed toho šera. Chci tě vidět, jak tam sedíš a jak se snažíš zachovat klid, i když cítíš, jak se vzduch kolem tebe začíná vlnit. Máme čas. Máme všechno to ticho světa jen pro sebe. Víš, co mám v ruce? Je to kostka ledu. Sleduju, jak mi taje mezi prsty, jak ta ledová voda stéká po mé dlani... je to skoro stejné, jako se dívat na tebe. Jsi tak pevný, tak sebejistý.…

Zamkni dveře. Ano, jdi a otoč tím klíčem. Chci slyšet to tiché cvaknutí. Odteď do toho prostoru nikdo nesmí. Jenom já. A ty. A teď udělej přesně to, co ti řeknu. Svleč se. Všechno. Nechci na tobě vidět ani kousek té látky, kterou ses celý den chránil před světem. Chci tě mít přesně takového, jakého jsem si tě podmanila – nahého, bezbranného a odevzdaného mému hlasu. Lehni si na záda doprostřed…

Zavři oči. A teď mi slib, že je neotevřeš. Ani když se tě dotknu, ani když tě přepadne pocit, že už to napětí nevydržíš. Dneska večer mě nepotřebuješ vidět. Dneska večer mě budeš jen cítit... a poslouchat. Tma je odteď tvoje jediné útočiště. Slyšíš ten šelest? To jsem já. Přicházím k tobě tak blízko, že ucítíš závan chladnějšího vzduchu, jak se kolem tebe pohnuly moje šaty. Stojím přímo nad…

Čtyři hodiny. Vypni ten počítač, sklapni monitor, vezmi si klíče od auta a odejdi. Tvoje pracovní doba právě skončila, miláčku... ale to neznamená, že jsi svobodný. Právě naopak. V tuhle vteřinu ti začíná směna u mě. Slyšíš ten můj tichý, drzý smích ve sluchátkách? Vím přesně, jak sedíš v autě nebo v tramvaji, koukáš před sebe a myslíš si, jak si teď cestou domů odpočineš. Jenže smůla. Já jsem…