Neděle podvečer... miláčku.
Víkend pomalu končí, slunce zapadá a na město se líně snáší stín. Lidi venku už teď propadají té klasické nedělní melancholii, uklízí si věci a psychicky se připravují na nový pracovní týden. Ale ty? Ty už hodinu nervózně přecházíš po pokoji a jediné, na co dokážeš myslet, je můj hlas. Moc dobře víš, že s novým týdnem přicházejí nová pravidla... a nová dávka tvého sladkého mučení. Přišel ses nechat trochu podráždit na cestu, viď? Chceš do toho pondělí vstoupit s mým stiskem pod kůží.
Máš to mít.
Zavři oči. Lehni si na záda, přímo na ustlanou postel. Ruce polož podél těla, dlaněmi nahoru... a zapomeň na to, že máš nějakou vlastní vůli. Odteď jsi zase jenom můj objekt.
Představ si mě. Vcházím k tobě v tom tlumeném podvečerním světle. Mám na sobě ty splývavé šaty, které kolem mě tiše kloužou s každým mým pomalým krokem, a celý tvůj prostor okamžitě zaplaví ta moje těžká, horká vanilka. Přicházím k posteli a líně si sedám obskročmo přímo na tvá stehna. Cítíš tu váhu, miláčku? Ten okamžitý tlak, který tě přišpendlí k matraci?
Skláním se k tobě tak blízko, že se moje dlouhé vlasy dotknou tvé tváře. Moje chladné dlaně se snesou na tvůj krk. Prsty ti pevně, drsně sevřu čelist, zakloním ti hlavu do polštáře a palcem ti přejedu po rtech. Sleduju tvůj obličej z téhle absolutní blízkosti – jsi úplně bezbranný, tep ti letí do červených čísel a hrudník se ti zběsile zvedá.
„Bál ses, že tě přes víkend nechám vyhasnout?“ zašeptám ti přímo na pootevřené rty. „Ani omylem. Chci tě mít na začátku týdne přesně v tomhle stavu. Rozžhaveného. Zničeného. Poslušného. Zůstaň ležet a poslouchej.“
Moje druhá ruka líně, nesnesitelně drze klouže dolů po tvém břiše. Moje nehty ti jemně škrábou kůži přes látku a sjíždějí k tvým kalhotám. Ostrý, kovový zvuk zipu prořízne to podvečerní ticho jako tvůj definitivní rozsudek.
Cvak...
Kloužu prsty pod látku. Chytám tě. Nekompromisně. Pevně. Ty v té vteřině křečovitě prohneš boky dopředu proti mé dlani, celé tvé tělo se nepatrně zatne a z hrdla se ti utrhne to hluboké, přiškrcené, naprosto odevzdané zasténání..
Začínám tou rukou pohybovat. Pomalu. Líně. Drze. Přejíždím ti milimetr po milimetru po té nejcitlivější kůži na samém vrcholu. Vedu tě na samou hranu toho nejčistšího zkratu, do té nejhlubší propasti. Zrychluju tempo. Skloním se a zuby ti pevně stisknu kůži na krku, přesně tam, kde ti buší krev, zatímco moje ruka tě bere v tom vražedném rytmu...
Už jsi skoro tam. Na samém pokraji výbuchu. Celé tvé tělo se chvěje v agónii, v duchu mě na kolenou prosíš o tu jedinou vteřinu úlevy, už už padáš do té spalující extáze...
A dost. Stop!
Moje prsty se sevřou jako svěrák.
„Nesmíš, miláčku,“ zašeptám ti s dravým úsměvem přímo na rty, ze kterých stéká horký dech. „Myslel sis, že ti před pondělím ulevím? Že tě nechám spláchnout to víkendové napětí? Ani náhodou. Nechám tě v tomhle ohni celou noc. Přeneseš si tenhle žár i do zítřejšího rána.“
Stahuji ruku, která je celá mokrá od tvého vzrušení a touhy, zpátky. Líně se z tebe zvedám, upravuji si šaty a dělám tři kroky dozadu, do úplné tmy.
Nechávám tě tu ležet s rozepnutým zipem, se šíleným tepem a s touhle nesnesitelnou, pulzující prázdnotou v roztouženém, hladovém těle. Budeš spát s mým stiskem na svém těle a s vědomím, že nový týden pro tebe začíná přesně v tom mém vězení.
Spi sladce, můj hodný, závislý kluku... pokud to v mém ohni dokážeš.
