Postupně se z těch večerů stal náš malý svět, do kterého nikdo jiný nepatřil. Nebylo to jen o touze, i když ta mezi námi hořela pokaždé stejně silně. Bylo to i o tom zvláštním klidu, který jsem s ním cítila. Dokázali jsme celé hodiny jen sedět vedle sebe, popíjet…
Nikdy za poslední skoro čtyři roky jsem nebyla typ člověka, co si pouští lidi moc blízko k sobě. Na sociálních sítích jsem si s někým napsala, zasmála se, někdy si chvíli povídala… ale tím to většinou skončilo. Něco ve mně si drželo odstup. Možná strach, možná…
Když se začaly objevovat hranice Jednoho večera se jejich zprávy stočily jiným směrem. Nebylo to plánované. Jen se to stalo. „Můžu se tě na něco zeptat?“ napsal. Už z té věty cítila, že to není obyčejná otázka. „Můžeš,“ odpověděla po chvíli. „Pokud mi slíbíš, že budeš…
Třetí setkání – když už věděli Tentokrát už se nescházeli náhodou. Nebylo to „uvidíme, jak to dopadne“. Oba dva přesně věděli, proč se chtějí vidět. A přesto v tom nebyl strach – spíš tiché očekávání. Když se otevřely dveře, ani jeden z nich hned nemluvil. Jen se na…
Když se mezi nimi začala rodit důvěra Po druhém setkání se mezi nimi něco změnilo. To, co dřív jen tušili, se stalo jasným. Už nešlo jen o psaní, nebo o zvědavost. Začalo to být skutečné. A oba to cítili. Zprávy mezi nimi byly najednou otevřenější, ale ne dravé. Spíš…
Druhé setkání Od chvíle, kdy se rozloučili, se dny táhly pomalu. Oba dva cítili stejnou nedočkavost, i když ji nikdo nahlas nepřiznal. Zprávy mezi nimi ale mluvily jasně… byly teplejší, odvážnější, jako kdyby první setkání zlomilo poslední kousek ostychu. A pak přišel…
Na začátku to byli jen dva cizinci, kteří se náhodou potkali online. Jejich první zprávy byly nevinné – běžné otázky, povídání o práci, o tom, jaký měli den. Ale už tam bylo něco pod povrchem… zvláštní jiskra, která se časem začala pořád víc a víc rozhořívat.…
