Stál přede mnou a nemusel říkat nic. Stačil jeho pohled – klidný, pevný, přesně věděl, kam patřím. Cítila jsem to v břiše jako jemné stažení, v kolenou jako slabost, kterou jsem si dovolila mít. „Podívej se na mě,“ řekl tiše. Poslechla jsem. Ne proto, že bych musela, ale proto, že jsem chtěla. Přistoupil blíž. Vzal mi bradu mezi prsty a zvedl hlavu tak, abych nemohla uhnout. Nebolelo to. Bylo to…