Večer byl tichý a dlouhý. Seděla jsem u okna, světla města se odrážela ve skle a já si pohrávala s telefonem. Na displeji svítily moje vlastní fotografie – zachycené v měkkém světle, s lehkým úsměvem, pohledem přes rameno, v krajce, která víc naznačovala než odhalovala. Věděla jsem, že se na ně někdo dívá. Ta představa mě hřála mnohem víc než čaj, který mi chladl na stole. Nepotřebovala jsem…