japannnn

Jedna starší čínská žena měla dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích váhadla, které nosila zavěšené na ramenou. V jedné nádobě byla prasklina, oproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy přinesla plnou míru vody. Na konci dlouhé ženiny cesty od potoka až k jejímu domovu zbyla v prasklé nádobě vždy jen polovina vody. Takto to chodilo po celé dva roky, žena donesla každý den domů jen jeden a půl nádoby vody.
Dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Zato chudáček prasklá nádoba se styděla za svou nedokonalost a cítila se uboze, že je schopna jen polovičního výkonu.
Ta stará žena jí s úsměvem odpověděla: „Všimla sis, že kytky rostou jen na tvé straně chodníku, a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděla o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozsévala semena květin.To ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vracely od potoka domů. Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobila svůj stůl.”
„Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit můj domov.“
Všichni máme své osobité chyby, všichni jsme „prasklé hliněné nádoby.“
Právě tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak zajímavým a vzácným.
Jen musíme umět každého přijmout takového, jaký je a vidět v něm to dobré.