Ahoj. Jmenuji se Petr Hanš. Jsem čerstvý čtyřicátník a pocházím z jednoho malého města ve středních Čechách. Pracuji jako ajťák, jsem takový ten novodobý nomád. Někdy mohu pracovat doma z postele, někdy jsem ráno ve Vídni, odpoledne v Praze a večer v Paříži. Ke své práci potřebuji jen svou hlavu, připojení k internetu a trošku slušný počítač. Kancelář mám kdekoliv - v restauraci, doma v…

Probudila mne zima. Pootevřel jsem oči a v přítmí přímo před sebou jsem nezahlédl nic než zdánlivě nekonečnou hrubou betonovou podlahu. Mozek začal pomalu tuto informaci, ale rázem byl přerušen bolestí, která mi zničehožnic projela celou hlavou. A pak znovu. Jako kdybych celý večer pil špatné víno. Co to je? Já přece musím na letadlo do Londýna, došlo mi. Vždyť jsem večer pil jen ten…

Pomalu jsem se vzpamatovával z předchozích ran od těch dvou dívek, které stály nade mnou. Hlavou mi kromě nepřestávající bolesti procházely myšlenky: Co to všechno sakra znamená? Kde to jsem? Co to je za modelky, co mi tu skoro vyhoní péro a pak mě ztlučou jak malého kluka? Nezdá se mi to všechno? Odpovědi sice nepřicházely, ale jedno bylo jisté. Nezdá se mi to. Ta bolest a počínající…

Šli jsme dál podél té pohádkové pláže. Přesněji řečeno - byl jsem veden. Jemný písek mne příjemně hřál do mých bosých nohou. Byl jsem na tom teď určitě lépe než moje průvodkyně. Podpatky jejich vysokých bot se zabořovaly do horkého písku určitě víc, ne by si dívky přály. Také díky tomu se rychlost naší chůze dost zpomalila. Nevadilo mi to. Prohlížel jsem si okolí, snažil jsem si zapamatovat…

Další část mé cesty na vodítku se už obešla bez nějakých zvláštností. Přemýšlel jsem o tom, že jsem zatím viděl jen pět obyvatelek Atsikany a všechny byly mladé štíhlé sexy holky, ke všemu pěkně nadržené. Ale také pěkně kruté, pro ránu nebo i pro smrtící výstřel nešly daleko. Na konci stezky mezi rozkvetými keři na jedné straně a začínajícím pralesem na straně druhé čekalo bílé terénní auto s…

Ráno jsem se probudil ve skvělé kondici. Hlava nebolela a celé tělo bylo svěží a odpočaté. Otevřel jsem oči dokořán. Ležel jsem ve velké bílé místnosti s oknem přes celou stěnu naproti mému lůžku. Vstal jsem a vykročil k oknu. Nešlo otevřít. Za oknem byl vidět hustý zelený palmový háj. Nad palmami poletovali pestrobarevní papoušci. Na obzoru, kde končily palmy, se zvedalo nějaké pohoří. Z…

Za Paulou se zavřely dveře a já jsem zůstal znovu sám v bílé místnosti. Příjemný pocit byl, že si mne ta mladá šikulka vybrala. Nepříjemné bylo, že tu zatím stále stojím nahý připoutaný ke stěně. A že stále naprosto netuším, co se mnou bude. Natož abych měl telefon, ze kterého bych Paule zavolal. Dveře, kterými před chvílí odešly vykonavatelky lékařské prohlídky, se znovu otevřely.…

Opustili jsme místnost tmavou málo osvětlenou chodbou. Na jejím konci byly dveře. Karin je otevřela. Do očí nás udeřilo světlo krásného slunečního dne, zpěv ptáků a lehký teplý vítr. Ocitli jsme se na ulici Atsikany. Rozhlédl jsem se. Uprostřed ulice byla široká silnice předělená žlutou přerušovanou čárou. Na silnici však žádný velký provoz nebyl. Za tu chvíli, co jsme stáli ve dveřích domu, ze…

Probudil jsem až ráno. Přistoupil jsem k oknu a teprve teď si uvědomil, že dovnitř nepronikal vůbec žádný zvuk z ulice ani z nedalekého pralesa, který začínal za domy naproti. Na jazyku jsem měl pořád ještě chuť klína policistky Karin a její šťávu jsem cítil i ze svých rukou a prstů. Nebylo to nepříjemné, ale chtěl jsem se této vzpomínky na včerejší večer nějak zbavit. Než jsem se stačil…

Nakonec se ukázalo, že najít kavárnu nebude takový problém. Jak říkala Paula, byla jen pár kroků od domu, kde jsem bydlel. V nízkých dvoupatrových bílých domech lemujících hlavní třídu. Nějaký okázalý vývěsní štít chyběl. Ale na dveřích vedoucích dovnitř byl nápis KAVÁRNA U JULIE nepřehlédnutelný. Nechtěl jsem dělat hned zpočátku problém a chodit dovnitř. Paula mi přece říkala, že vstup je…