Zase spolu na té vesnici. Už při příjezdu jsem cítila ten zvláštní klid, který tam vždycky visí ve vzduchu jako by čas zpomalil a dovolil nám na chvíli zapomenout, odkud jsme přijeli a kam se zase vrátíme. Přijela jsem za tebou a byla jsem za to opravdu ráda. Ne jen…

Je noc. Ticho, které zní hlasitěji než přes den. Ležím a píšu, protože tě mám pořád v těle, i když tu nejsi. Dneska jsem tě cítila dřív, než jsi přišel blíž. Ten známý tlak v hrudi. Ten neklid, který se tváří nenápadně, ale já vím své. Stačilo, abys se na mě podíval. A…

Jsou chvíle, kdy se člověk jen dívá. A pak jsou chvíle, kdy se dívá tak dlouho, až se začne svlékat zevnitř. My dva se nikdy nepotřebovali dotknout hned. Stačil pohled, který zůstal o vteřinu déle. Ticho, které nebylo prázdné, ale plné toho, co se ještě nestalo a…

Jsou lidé, kteří přicházejí a odcházejí, a jejich přítomnost je jen krátkým zábleskem v našem životě, ale pak jsou lidé, kteří zůstávají ti, jejichž existence se stává jistotou, kotvou a neviditelným světlem v tmavých dnech, a ty jsi právě takový člověk. Když se cítím…

Když přijíždím vždy do vesnice Stavenice, je to vždycky stejné. Úzká cesta mezi poli, pár starých domů a ticho, které ve městě člověk skoro nezná. Zastavím u jeho domku a už z dálky vím, že je doma. Vždycky stojí u dveří s tím svým úsměvem, jako by věděl, že zase…

Řekl mi, že dneska moje slova nemají žádnou váhu. Nezvýšil hlas. Nemusel. Stačilo to říct tak klidně, až mě zamrazilo. Pak mi položil ruku přes ústa, pevně, samozřejmě, jako by to bylo to nejpřirozenější gesto na světě. Abych pochopila, že další vysvětlování je…

Dneska je to jiné… Víc se mě dotýkáš, Povídáš mi a zašeptal jsi ale tvůj hlas zněl tišeji než obvykle. Ne jako výčitka. Spíš jako objev.Leželi jsme vedle sebe v pološeru, jen světlo z ulice kreslilo na strop pomalé stíny. Tři roky stejných nocí, stejných těl, stejných…