Po dlouhé hře se zrcadlem a pomalém zkoušení nového prádla se touha stala až příliš hlasitou. Byla všude, v dotecích, v pohledech, v každém napnutí svalu. A tak to, co mělo zůstat jen pro mě, nakonec pokračovalo… před kamerou.

Byl to takový malý kardio trénink, nohy, bříško, zadeček i střed těla se zapojily více než v posilce. A přitom to celé vzniklo jen díky jedné maličkosti…

Slíbené video je tu. Nahé světlo, nahé tělo, nahá chuť. Pokud bys místo mého malého pomocníka chtěl být ty tím, kdo se zapojí… napiš. Ale zkus víc než jen „ahoj“. Smyslnost projevu totiž mnohé napoví o tvé smyslnosti v posteli. A co vlastně hledám? To se dozvíš pokud umíš číst a projevíš hlubší touhu víc než jen laciný chtíč….

Po tréninku jsem cítila, že to ještě není všechno… tělo chtělo víc. Tak jsem si přidala malé soukromé kardio. Jen já, zpocená kůže, vůně těla a… on. Ležel tam, opět tvrdý, nalitý touhou a přitom naprosto tichý, pasivní. Ani slovo, ani pohyb.

A mně se v hlavě začala honit myšlenka neměla bych ho vyměnit? Někdo jiný by se mi možná věnoval lépe… důkladněji… s chutí. No, zatím jsem si poradila sama. Ale příště? Možná si k tomu pozvu někoho, kdo to zvládne opravdu naživo.

Tělo rozpálené, dech ještě krátký, vlasy vlhké od potu… právě jsem se vrátila z tréninku a jediné, na co jsem myslela, bylo… všechno ze sebe shodit. A tak jsem to udělala. Pomalu, s úlevou i malým úsměvem, že se s vámi můžu o ten okamžik podělit.

Možná vás to potěší možná překvapí. Protože to celé mělo nečekané rozuzlení… a upřímně, i mně to trochu zrychlilo tep. Tak pojďte se mnou…..

Dlouho jsem jen ležela. Nahá, tichá, naslouchala jsem svému tělu.
Vzduch byl chladný, okno pootevřené, do místnosti proudil jemný závan jara – trochu vzdušný, trochu vlhký, s vůní kvetoucí noci.
Byt byl tichý. Až příliš.
Žádné kroky, žádné hlubší nadechnutí za mými zády, žádné paže, které by se přitiskly k bokům.

Zůstala jen touha.
A šuplík.

Věděla jsem, že to není ono… ale stejně jsem ho vytáhla.
Štíhlý, plastový, studený na dotek. Zapnula jsem ho. Vrněl jako kocour, který se nikdy nevyspí do mužnosti.
Pohyboval se nahoru a dolů. Mechanicky. S přesností, bez vášně.
A já se snažila tomu všemu dát význam.

A neozval se ani žádný hlas, co by mi pošeptal, jak krásně vypadám.
Žádná dlaň, co by mě přidržela, když se prohnu.
Žádné oči, co by v nich hořelo víc než naprogramovaný rytmus.

Byl to jen náhradník.
Trochu zoufalá snaha umlčet to, co se ve mně už dny hromadí.
Ale každý nádech mi připomínal, že skutečný dotek nevibruje… on pulzuje.
S mužem, který ví, jak se nadechnout vedle mě.
Který mě pohladí i beze slov.
A který mě nenechá nikdy zapnout nic na baterky.

Tak jsem se po chvíli zastavila.
Vypnula ho.
Zůstala v tichu.

A myslela… možná na tebe.
Na někoho, kdo by vstoupil do dveří, aniž bych musela prosit.
Kdo by jen položil dlaň na moje stehno – a všechno by se proměnilo.

Ne… tohle nebylo ono.
Ale někde tam venku to ono možná je.
A já jsem připravená.
Až opravdu přijdeš.

Byt byl ještě ponořený do ticha, svíčky tiše dohasínaly po noci, která nesplnila, co slibovala.
Pootevřeným oknem proudil chladný ranní vzduch, voněla čerstvě uvařená káva a já tam byla… jen tak, jak jsem byla připravená na návštěvu, která se nekonala.

Zůstala jsem chvíli nehybně, tělo napjaté, myšlenky v rozporu touha stále přítomná, ale nepřetavená v dotek.
Začala jsem se protahovat. Pomalu. Vědomě.
Ne pro kameru. Pro sebe.
Každý sval, každé nadechnutí mě znovu spojovalo s tělem, které chtělo víc…
Ale když jsem viděla, jak se světlo mazlí s křivkami, rozhodla jsem se stisknout nahrávání.
Možná si tu chvíli zasloužíš vidět.

To ranní protažení se změnilo v malý rituál. V hru dechu, napětí a nevyřčeného.
A možná, že na závěr zazní i tiché mávnutí. Jen pro tebe.
Ale i tak zůstalo něco nedořečené.
Dotek nepřišel. Touha neodezněla.
A tak přišel sedmý den půstu. A spolu s ním i ranní stres.

Zatímco tělo prosilo o pokračování, hlava už spěchala.
Káva vystydla, košile se mačkala, klíče jsem nemohla najít.
Tak honem do riflí, do auta, do světa, kde mě znáš jen tiše mezi řádky.

Ale ty víš, co všechno zůstalo neukončené…
A večer? Možná bude právě tvůj.

Série „Červené světlo a jarní tělo“ – Sabrina po šesti dnech půstu

Díl 3 – Odhalení, které nepřehluší ani ráno

A pak to přijde.
V třetím díle už není co skrývat.
Sabrina se pomalu, bez vulgarity, ale s naprostou přirozeností, odhalí celá.
Ne pro šok. Ale pro spojení.
Zůstává vzpřímená, klidná, napnutá, jako strom pod prvními slunečními paprsky.
A ty největší přednosti, na které tolik z vás pokládá své dotazy, jsou konečně vidět tak, jak mají být: v pohybu, v dechu, v přítomnosti.

Po místnosti stále voní svíčky. Vzduch je teplý a přes pootevřené okno se dovnitř vkrádá jarní noc – a s ní i něco, co se slovy říká těžko. Touha? Hlad? Potřeba spojení?
Sabrinino tělo bylo rozehřáté, připravené, rozvibrované.
Ale noc skončila bez doteku.

Zůstala jen ona. Sama ve svém malém bytě.
Ale ne úplně.
V hlavě měla jediný obraz: tebe.
Tebe, pane božský – zatím jen v mlhavé představě. Možná ještě bez jména, bez hlasu… ale ne bez přítomnosti.
Cítila tě v myšlenkách, když si přitahovala nohy pod deku.
Cítila tě, když si svlékala krajku, jako by ji někdo rozvazoval zvenčí.
A věřila, že přijde den, kdy tě pozná.
V doteku. Ve vůni. V tichém hlase, který řekne méně, ale přitom všechno.

Ale ten večer skončil jinak.
Sabrinka si musela navléct svou oblíbenou, ostře střiženou košili, obepnuté rifle… a stát se tou druhou – přesnou, neviditelně silnou.
A tak se stalo, že dokončení celé série – i to poslední rozplynutí napětí –
musí počkat.
Na jiný večer.
Na jiného muže.
Možná právě na tebe.