Pomalu se přesouvám jinam.
Díky za všechny zprávy, chvíle i lidi, co stáli za to.
Profil tu ještě bude, ale už ne moc aktivní.
A kdo bude chtít, cestu si najde 🙂
Jmenuju se Pavel. Je mi dvaapadesát a ten večer jsem jel z Brna do Prahy sám. Auto bylo tiché, jen rádio občas zašumělo. Venku už byla tma, silnice mokrá po dešti. Světla kamionů mě občas oslnila. Uviděl jsem ji až na poslední chvíli. Stála na kraji u cedule, malý…
Jmenuju se Pavel, je mi 52 let a bydlím v řadovém domku na okraji města. Už skoro tři roky vedle mě bydlí mladý manželský pár. On je pořád v práci a na služebních cestách, ona – Lucka – je doma častěji. Je jí 27 let. Krásná, štíhlá, s pevnou kulatou prdelí, menšíma…
Když jsem nastoupil do nové práce, byl jsem ještě hodně nesmělý. Malá firma – kancelář, šéf, dva starší kolegové a dvě kolegyně v provozu. V kanceláři seděla jen jedna kolegyně, spíš uzavřená, pořád u počítače. Šéf mluvil málo. Dva starší chlapi v provozu spolu…
V kanceláři bylo ticho, jen tlumené hučení klimatizace a občasné zašustění papírů. Byla už skoro osmá večer a většina lidí dávno odešla domů. Jen já a on. Jmenovala se Anna, měla čtyřiadvacet, krátce po promoci a teprve třetí měsíc v marketingovém oddělení. Dlouhé…
--- Seděl jsem večer v obýváku, když se ozval zvonek. Otevřel jsem a ve dveřích stála ona – nejlepší kamarádka mé přítelkyně. Měla na sobě volnou černou mikinu a krátkou džínovou sukni, vlasy rozpuštěné. „Ahoj… můžu dovnitř? Je mi strašně nuda,“ řekla s tím svým…
Některé věci člověk neopouští proto, že by je nenáviděl. Opouští je proto, že už v nich nedokáže dýchat. A asi právě proto píšu tenhle text. Ne jako drama. Ne jako uražený odchod se zabouchnutím dveří. Spíš jako chvíli ticha po dlouhé době hluku. Strávil jsem tady kus…
