Pšššt... už jsi tady. Nechej ten svět tam venku, ať se točí dál bez tebe. Teď jsi v mém teritoriu. Tady neplatí žádná pravidla, jen můj hlas. Chci, aby ses teď soustředil na své dlaně. Polož si je na stehna. Cítíš tu tíhu? Nadechni se... a s výdechem si představ, jak se tvoje tělo stává tekutým. Boříš se do matrace, do křesla... do mě. Jsi v naprostém bezpečí. Nikdo tě nevidí, nikdo po tobě nic…

Víkend klepe na dveře... miláčku. Všichni lidi venku už žijí vidinou svobody. Odpočítávají poslední minuty v práci a těší se, jak si odteď budou dělat, co chtějí. Jenže ty moc dobře víš, že pro tebe slovo „víkend“ znamená úplný opak. Znamená to, že ti končí běžná rutina a začíná tvůj nejdůležitější úkol. Absolutní odevzdanost. Přišel sis sem hned na prahu volných dnů zvednout tep... tak se…

Čtvrteční dopoledne... miláčku. Dneska to otočíme. Celý týden tě držím na pokraji šílenství tím, že ti beru kontrolu a dělám si s tebou, co chci. Ale dneska tě nechám ochutnat úplně jiný způsob vzrušení. Mnohem rafinovanější. Dneska ti tu kontrolu zdánlivě vrátím... abych tě v ní nechala utopit. Zavři oči. Narovnej se. Ruce polož na stůl... dlaněmi dolů. A poslouchej mě. Představ si, že stojím…

Lež. Ani se nepohneš. Ruce dej od sebe, dlaněmi nahoru, přesně tak, jak to mám ráda. Zhasni to poslední světlo a dívej se do té černé tmy před sebou. Slyšíš ten déšť venku? To je moje tempo. To je rytmus, kterým ti teď budu milimetr po milimetru svazovat mysl. Vím, jak moc jsi na mě celý zbytek dne myslel. Vím, jak tě ta moje předpolední slova pálila pod kůží a jak moc jsi doufal, že teď, před…

Přišel jsi zpátky... já věděla, že se neudržíš. Odpoledne jsem tě nechala hladového, v tom největším žáru, a ty jsi celý zbytek dne protrpěl. Každou hodinu, každou minutu jsi měl v hlavě jen ten můj stisk a zvuk toho zipu. A teď, když se na město snesla tma, se plazíš zpátky. Chceš to znova. Ale chceš to trochu jinak, viď? Toužíš po tom, abych tě překvapila, abys nevěděl, z jaké strany ten úder…

Já vím, co se ti teď děje v hlavě. Od dopoledne jsi úplně zničený. Těch šedesát vteřin, kdy jsem tě nechala ovládat se vlastní rukou, jen abych tě zastavila milimetr před koncem, ti totálně rozvrtalo příčetnost. Celé odpoledne jsi strávil v tomhle šíleném zkratu. A teď, když se venku konečně stmívá, se plazíš zpátky na můj profil. Myslel sis, že ti večer přinese vysvobození? Že tě ta dopolední…

Venku je tma a vzduch je těžký vlhkem. Stojím u okna a vím, že jsi tam. Vidím tvůj stín, jak se rýsuje v tom teplém světle tvého pokoje. Dělí nás jen pár metrů dvora a dvě tabulky skla, ale v tuhle chvíli je to víc než oceán. Schválně jsem nechala rozsvíceno. Chci, abys mě viděl. Chci, abys sledoval každý můj pohyb, tak jako já sleduju tebe. Vidím, jak se ti zadrhl dech, když jsem si rozpustila…

Sedni si. Ne tam... sem, doprostřed toho šera. Chci tě vidět, jak tam sedíš a jak se snažíš zachovat klid, i když cítíš, jak se vzduch kolem tebe začíná vlnit. Máme čas. Máme všechno to ticho světa jen pro sebe. Víš, co mám v ruce? Je to kostka ledu. Sleduju, jak mi taje mezi prsty, jak ta ledová voda stéká po mé dlani... je to skoro stejné, jako se dívat na tebe. Jsi tak pevný, tak sebejistý.…

Pátek večer... miláčku. Týden skončil. Všichni tam venku slaví, pijí, uvolňují se... ale tvoje tělo ví, že pro tebe ten pravej víkendovej režim nastává až teď. S přicházející tmou. Přišla jsem ti naordinovat medicínu, na kterou do smrti nezapomeneš. Kombinaci čistého žáru a ledové facky. Zavři oči. Lehni si na záda. Ruce polož podél těla, dlaněmi nahoru. A pamatuj si – nesmíš se pohnout ani o…