Vlk se přiblížil, až ucítil vůni jahod a smetany, kterou Karkulka voněla. „Víš, že v tom lese může být pro takovou slečnu jako ty dost nebezpečno?“




Karkulka se usmála a zvedla obočí. „Já mám ráda nebezpečí… zvlášť když má ostré zuby a hluboký hlas.“ Přešla mu prsty po hrudi, jako by to byl jen další strom, co míjí na cestě.




„Máš odvahu,“ zavrčel vlk, „ale víš, co se stane, když se ztratíš z cesty?“




„Možná… že mě někdo najde. A pořádně prověří, jestli poslouchám,“ zašeptala Karkulka a její plášť sklouzl o pár centimetrů níž, odhalující rameno jako pokušení.