Počasí pomalu začíná ukazovat své hezčí stránky a ve mně to probouzí všemožné chutě. Sluníčko, čerstvý vzduch a občas už příjemné teploty porážejí zimní spánek i jarní únavu. To k jaru samozřejmě patří. Většina žen ocení chlapa, který umí vařit. Jako kuchař o tom něco…

Nějak mi začínají chybět ty blogy, které chlapům otvírají oči a ženským zavírají pusu pádnou argumentací. Tak tu jeden mám. Všimli jste si, jak se dá jednoduše ohýbat pravda? Samozřejmě to dělají většinou ženy, chlapi to nemají za potřebí, že jo. Když chlap jde na…

Tak nám pěkně přituhuje. Všimli jste si? Nemyslím situaci v sekci blog, i když i tady je poslední dobou dost často nevlídno a nálada na bodu mrazu. Mám na mysli venku, v tom offline světě. Přišli ledové lednové dny a teploměr i reakce na moje poslední zveřejněné…

Milé amatérky. Blíží se konec roku a mimo bilancování, co bylo a co mělo být a předpovídání, co bude, je potřeba zajistit si něco velmi důležitého. Že nevíte co mám na mysli? A už máte kalendář? Takový kalendář, na který když se podíváte, je vám úplně jedno, jaký je…

Je načase, abych si přiznal, že jsem tu i jinde jen takový malý bezvýznamný prd. Tichý, nenápadný. Všichni takové znáte a troufnu si říct, že mnozí jste za ně rádi, ale to nechci zdůrazňovat. Někdy se trochu ozvu. Jen tak zlehýnka. Ač to není úmyslné, může to někoho…

Tak jsem si po nějaké době domluvil amatérské kafe. Zastrčená hospůdka u Kunratického lesa, s příjemnou obsluhou a dobrým jídlem. Počasí nic moc, takže klid a minimum dalších hostů. Obědváme a povídáme, o ní, o mně, o amatérech, o životě, o všem možném. Pak trávíme a…

Klečíš nahá na posteli, opřená o dlaně a kolena, zadek vyšpulenej, kůže na stehnech napjatá. Prsa visí dolů a bradavky ti trčí. Já stojím za tebou u kraje postele, nahý, pevný, s čurákem v pozoru. A oči vyvalené na tu vystrčenou nádheru. Ani velkou, ani malou, kulatou,…

Sedím před zrcadlem a koukám, jaký vlastně jsem. Chtěl bych napsat krásný. Chtěl bych to i vidět, ale mám blbý zrcadlo, asi, páč to nevidím. Tak napíšu, že jsem neviditelný. Na první pohled určitě. A co vlastně vidím? Vlasy. Nejdřív byly dlouhé, pak byly krátké, teď…

Nevím jak vám, ale mě to nejde. Usmívat se na povel, na „řekni sýr”, nebo na „teď se musíš smát”. Třeba když se jdu fotit. Už vím co a jak. Uklidím všechen bordel z dosahu, zapózuju, zatáhnu břicho, vypnu hruď a cvak. „Proč se takhle tváříš ?” „Bolelo to ?” „Někdo…

Znáte ty situace, kdy máte něco pořád po ruce a vůbec vám nedochází, jak je to pro vás důležité, až do okamžiku, kdy to najednou není? Zmizí to, odejde, přestane fungovat nebo je to jen dočasně mimo provoz. A co teď? Pokud je v dosahu záloha nebo náhrada, je to…