Tencomocradlize

Představ si večer, kdy se vše zpomalí. Tlumené světlo, jemná hudba v pozadí, vůně oleje a doteky, které říkají víc než slova. Začneš masáží — pomalu, vnímavě, s každým pohybem se jí věnuješ naplno. Hladíš ji po zádech, kloužeš po stehnech, hřeješ ji vlastním tělem. Když ji políbíš na nárt, zachvěje se. Jemně jí vezmeš prsty u nohou do úst — ne ve spěchu, ale s poctou, jako bys tím vzdával hold každé části jejího těla. Tělo se jí postupně uvolňuje, dech se prohlubuje. Jazykem kloužeš níž, poznáváš ji bez spěchu, důvěrně. Tam, kde se spojuje touha s napětím, si dáváš záležet. A když se vrátíš k jejím ňadrům, jemně obkresluješ rty bradavky, jako bys kreslil na plátno — v rytmu, který si určuje ona. Není kam spěchat. Každý dotek má svůj význam. A v tom tichu mezi dvěma nádechy se může stát všechno