Děkuji za hezkou pochvalu. Věř mi že dovedla, stačí se tomu jen otevřít a pustit ven to co se snažíme celou dobu uzavírat a potlačovat v sobě. 😘

Moc dekuju za hezkou pochvalu😘

Děkuji ti za hezkou pochvalu a milé povzbuzení. Botičky jsou fajn a už pokukuju po dalších.....Mám tě moc ráda. Snad si někdy najdeme čas alespoň na kávičku....

Milá Moniko, 

ani nevíš, jak moc se mě tvá slova dotkla.
Přišla tiše, jako pohlazení, které nečekáš, ale v tu chvíli přesně víš, že jsi ho potřebovala.

Někdy, když píšu, netuším, jestli to vůbec někdo dočte, nebo jestli se ta vnitřní pravda, co proudí ze mě, dotkne něčeho skutečného v někom druhém.
A pak přijdeš ty.
A napíšeš, že ses v tom poznala. Že ses dotkla sama sebe, možná po dlouhé době.
Že ten pocit nebyl cizí.

Jako bychom si na okamžik sedly vedle sebe v tichu, a beze slov si přiznaly, že jsme si obě sáhly na dno, ale nezůstaly tam.
Tvoje „jádro pudla“ jsem cítila mezi řádky, protože to není o formách, ani o cestách,
ale o tom vnitřním ano, které si jednou řekneme samy sobě.

A možná právě my dvě víme, že to, čím si procházíme, není v naší komunitě výjimečné.
Ale to, že je to časté, neznamená, že to méně bolí. Naopak, bolí to na těch nejcitlivějších místech. Rány na těle se zahojí. Ale rány na duši, ty šeptají ještě roky.
A někdy navždy.

A nakonec jsme to my, kdo to břemeno musí unést. Bez scénáře, bez hrdiny, bez berliček.
Jen samy. Možná by to vydalo na barvité vyprávění, možná i na film. Ale ta bolest už nesmí být hlavní postavou.

To důležité je, že jsme nezůstaly v koutě.
Že jsme se zvedly. A že jdeme. Každá po svém. Znovu věřit. Znovu otevřít náruč.
Znovu položit zranitelnou důvěru na oltář života.

To je odvaha. A jen tak nezůstaneme přežívat v bezpečném vězení, ale vstoupíme do radosti života.

A ta radost, ta si zaslouží být stejně silná, jako ta bolest byla hluboká.
Pojďme ji vyvážit. Každým pohybem před zrcadlem. Každou vůní, kterou na sebe naneseme jen pro sebe. Každým úsměvem, který někomu dáme, jako by mohl být náš poslední. A najednou, přijde pocit. A ten už zůstane.

A pak třeba i ten nový pan Božský.
Ten, co se usměje, a nebude potřebovat drogy, násilí ani masky, aby dokázal, že je muž. Protože on to nebude muset dokazovat. Jen… být.

Tak pojďme, Moniko.
V tichosti, ale s jistotou.
Krok za krokem.
A já půjdu kousek s tebou jestli chceš. 

Děkuju ti. Za upřímnost, která není zmatená, jen pravdivá. Za to, že ses nebála cítit. Za to, že jsi byla.

Objímám tě…
v nitru, kde se nelže.
S láskou,
Sabrina

děkuji ti máš také krásný obsah

děkuji ti, při pohledu na tvůj nástroj si říkám že asi budeš opravdu král.....

to víš pokouší se o vábení dokud je jaro....

tak třeba se pan božský konečně odhodlá

děkuju za pochvalu chlapáku

moc děkuju plánuju ještě červenou...

škoda že jsi tak daleko zlatíčko....

děkuji, no byl dlouho sám a potřebuje nějakou péči a pohlazení od někoho kdo ví jak se o něj postarat....

děkuju ti, ráda se předvádí nejen ve fitku...