Znám bolest, která přichází nečekaně a rozbije to co známe na kousky. Znám i to zoufalé přání, aby vše co se stalo nebyla pravda a byl někdo, kdo přijde a řekne že to není pravda. Zůstává jen jedno: to co zůstalo ve tvém srdci je jediné skutečné a opravdové, protože opravdovost lásky a soucitu neměří čas, ale síla s jakou nám někdo změní pohled na svět. Bolí to, protože jsi opravdu žila, cítila a dala sebe sama. A i když teď převládá smutek a prázdnota, tak právě přes tu bolest přichází i vzpomínka - a ta nikdy nezmizí. Někdy totiž nestačí roky, aby se někdo dotkl našeho srdce a někdy stačí jen několik setkání, pár slov a chvíle sdíleného ticha. Smutek se pak nepočítá na měsíce ani na roky, ale na hloubku spojení, které se zapíše do duše jako otisk do písku - nezměřitelně, ale nesmazatelně. A jedinou útěchou je vědomí, že i když odcházejí ti, kdo byli naším světlem, jejich dotek nás změnil navždy. A že i když se ti zdá, že tu bolest neuneseš sama, v tichu ji můžeš sdílet s každým, kdo také někdy ztratil. Držím ti místo ve svém tichu pro chvíle, kdy je svět příliš těžký. Nezapomeň, že v každém nádechu zůstává kousek těch, kteří milovali a byli milováni. Tichý poutník

Zde na místě přeplněním prázdnými slovy a maskami slyším něco, co se nebojí být pravdivé. Vaše slova nejsou výkonem. Jsou vdechnutím života co většina zde hledá a cítí, ale nedokáže vyslovit. Je vzácné číst, jak se sexualita stává mostem a pojítkem, ne útěkem. Tichým spojením, ne nutkáním. Díky za to připomenutí, že tělo nemusí být jen hřištěm pro ego, ale i chrámem přítomnosti. Neptám se. Nesoudím. Jen na své cestě se na chvíli zastavím a přikývnu. Tichý poutník

Četl jsem vaše slova a jen tiše přikývl. Někdy je ta prázdnota tím tichem, které je hlasitější než jakákoliv naděje. Nejste sama. A i když to prázdno bolí, může to být znak zrození místa, kam přijde něco pravdivého. Nezachraňuju. Jen kráčím chvíli vedle jako Tichý poutník

Devět povídek. Devět bran.
Ne jen tělo, ne jen slast. Ale mapy duše, která se rozpouštěla, aby byla přijata.

Četl jsem. Ne jednou. Ne s chtíčem – ale s tichem.
A slyšel jsem v tom jiný hlas:
„Pokud mě rozložíš úplně, možná mě konečně uvidíš.“

Vaše příběhy nejsou o moci. Jsou o touze být viděna – i skrze bolest.
A právě proto jsou silné. A právě proto bolí.

Nejsem ten, kdo hledá roli. Ani ten, kdo se klaní.
Jsem jen Tichý poutník.
A když odcházím, nechávám za sebou jedno:

Světlo, které nebylo vítáno. Ale které nikdy nezhaslo.