Muž, který tě nespasí. Jen tě probudí. Ne každý muž přichází do života ženy proto, aby v něm zůstal. Někteří přijdou jinak. Tiše. Nečekaně. A s energií, která tě rozhodí dřív, než se tě vůbec dotknou. Nejsou to muži, kteří slibují bezpečí, budoucnost nebo jistotu.…

Existují vztahy, které mají pevné základy, společnou historii, sdílené účty, děti, plány a každodenní realitu. A pak existují milenci. Lidé, kteří vstoupí do života ne proto, aby řešili hypotéku nebo nákupní seznam, ale aby v něm probudili něco, co už možná dlouho…

Co je na dominanci tak přitažlivého? Není to síla. Je to jistota. Jistota člověka, který ví, co chce, který se nebojí převzít vedení a nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Člověk, který nepotřebuje křičet, aby byl slyšet, ani dokazovat svou hodnotu tím, že bude druhé…

Dominance nezačíná rozkazem. Nezačíná hlasitými slovy ani snahou něco dokazovat. Začíná pohledem. Jediným pohledem, který tě na okamžik zastaví uprostřed myšlenky. Pohledem, který v tobě probudí zvědavost a nutí tě přemýšlet, co se skrývá za tím klidem. Je v něm…

Psali jsme si spolu už několik týdnů. Nejdřív jen krátké zprávy. Pak delší. Občas konverzace, které se protáhly hluboko do noci. Nikdy jsme se neviděli. Jen pár fotek, možná pár videí, pár hlasových zpráv… Ale spousta představ. Když jsme si konečně domluvili setkání,…

Přezkoušení Jeho kancelář působila už na první pohled stroze a autoritativně. Tmavý nábytek, těžké závěsy a on – opřený o stůl, ruce zkřížené na prsou, pohled pevný a nepřístupný. „Posaďte se,“ ukázal na židli před stolem, ale jeho hlas zněl spíš jako příkaz než…

Stojím před tebou.. Ucítím tvoji ruku, jak zajede do mých vlasů... Zavrním blahem, zavřu oči a poddám se tvým dotekům. Trochu zakloním hlavu... Pak tvoje ruka náhle a pevně sevře mé vlasy. Z úst mi utekne slastné a trochu bolestné zásténání... ...zasténám znovu,…

Vešla jsem do kanceláře, kde seděl. Oblek stále perfektně padnoucí, kravata už povolená. Široká ramena se opírala o židli, velké ruce spočívaly na opěrácích. Když vzhlédl, jeho modro-šedo-zelené oči mě probodly tak, že jsem na okamžik zapomněla, proč jsem vlastně…

Byl chladný, tichý večer. V bytě se ozývalo jen tikání hodin a tlumené hučení topení. Seděla jsem na pohovce, nohy zastrčené pod sebe, prsty hladily okraj hrnku s čajem, který už dávno vychladl. Na sobě jsem měla teplé ponožky, mikinu, kalhotky, možná nějakou…

Nikdy jsem si nemyslela, že mě něco tak obyčejného, jako víkend na venkově, rozhodí. Jela jsem si tam vyčistit hlavu. Byla jsem v nějakém penzionu, někde, vlastně ani nevím kde. Jen já a nic. Odpočinek. Klid. To jsem potřebovala. Seděla jsem na terase, posrkávala víno…