Tak nervózní kvůli obyčejnému balónku? Usměju se a pomalu ho nechám sklouznout mezi prsty. V pokoji je ticho. Jen tlumené světlo lampy a ten zvláštní pocit očekávání, který se pomalu vkrádá do vzduchu. Je tak zvláštní, jakou moc mohou mít některé věci. Přejedu nehtem…

Tak pojď blíž! Ne proto, že bys musel. Ale protože oba víme, že chceš. Usměju se a poklepu prsty na opěrku křesla vedle sebe. Jeden jednoduchý pokyn. Nic složitého. Nic náročného. A přesto se na okamžik zarazíš, jako bys ještě zvažoval, jestli si všechno necháš…

Tak pojď sem. Dneska nebudeš nic řešit. Žádné zbytečné otázky ani přemýšlení. Jen si hezky sedneš, uklidníš se a budeš poslouchat můj hlas... Tak je to lepší. Miluju ten moment, kdy konečně přestaneš být pořád v hlavě a prostě se necháš vést. Protože moc dobře víš, že…