BĚTA

Včera mi kamarád, čiperný švihák a důchodce Miroslav vyprávěl o Bětě. Bydlí dole v přízemí, tam u terasy plné květin. Špatně chodí, bolí jí celé tělo a prý i duše, přesto se stále usmívá, všem rozdává radost i přesto, že nedávno oslavila devadesáté narozeniny.

Když bylo Bětě osmnáct a našemu státu vládli soudruzi a soudružky s kníry pod nosem i v trenkách, chtěla dobýt svět. Nejen ten svět tam daleko za oponou, ale i ten její svět, svět ve kterém žila, svět, který se musel změnit, protože ne všichni v něm byly kurvy.

Běta vynikala klidnou hlavou i ve chvílích, kdy neznámí lidé klepali na dveře jejich bytu, byla náruživá, když tam za starou sokolovnou prožívala sex s člověkem podobného smýšlení. Věřila v lepší zítřky, ale její víra byla systematicky zadupávána do prachu, do hesel, do šlendriánu, do lidské neúcty, do nadvlády hlupáků a alegorie.

Unavená, nahá a zpocená, stagnovala po tajném milování za vesnickými humny po nádherným sexu s jejím kamarádem, který jí uměl rozněžnit, ale také rozdráždit víc než Komunistický manifest. Byl to jediný člověk v jejím životě, který se za ní postavil a vykopnul estébákům ze starý Volhy čelní sklo přesně ve chvíli, kdy jí nakládali na zadní sedačky a nikdo nevěděl, co bude dál…

Běta vždycky byla nádherná. I dnes, v pokročilém věku, nechá magora, aby se udělal v koutě a pak zmizí jak pára nad hrncem, aby se za čas znovu objevila.

Na duši má černé šmouhy. Na věky tam budou. Nesnaží se je smýt. Patří k ní.

Chtěl jsem k tomuto příběhu napsat ještě nějakou tu omáčku s příměry na dnešní dobu, možná i na tohle místo, ale neudělám to, protože degradovat lidskou důstojnost je snadné, obhájit ji, těžké.

A tak už jen věta na závěr.

Važme si lidí, kteří za to stojí.