AŽ NÁS BUDE VÍC (critic)

Vzhledem k faktu, že Vás zde nasírám již téměř dvě desítky let, jsem mnohými z Vás, pochopitelně a logicky kritizován. A tak je to správně.

Vaše kritiky mě naučily rozpoznat vlastní chyby.

Kritiku jsem slýchal od mládí. Když jsem si jako malej spratek upatlal triko od zmrzliny na oslavě VŘSR, když jsem jako školák dostal třikrát po sobě bůra z ruštiny, protože ta fousátá úča mě fakt nebavila, když jsem si jako středoškolák sem tam šuknul s Lenkou, která nebyla z uznávané komunistické rodiny, když jsem se chtěl vybodnout na vysokou a jít na jinou tam někam za oponu, když jsem sem přišel, začal psát blogy a neztotožňoval se s každým tlachem, co jste mi servírovali pod nos. Cítil jsem se zhrzen, když jste mi říkali, že jsem píča a také nedoceněn, když jste nereagovali na má skvěle laděná veledíla. Krev se ve mě vařila, srdce bušilo jak sbíječka a chtěl jsem vás, všechny moje kritiky vyzout z bot a vystřelit do vesmíru.

Bylo to totiž přirozené.

Mozek jsem měl vždycky tak nějak v pořádku si myslím, nedostatkem fantazie jsem nikdy netrpěl, i když zde na blogu se mi pero mnohdy aktivovalo dříve než myšlenka a slovo pak pochopitelně dalo další slovo.

Ale zpět k tématu...

Nikdo mě nikdy netrénoval, jak kritiku přijmout, jak kritiku formulovat vůči druhým, jak dát tu správnou zpětnou vazbu, zpětnou vazbu s empatií a sebeovládáním.

Prdel ale je, že vono je to úplně jedno.

Čím citlivěji kritiku podáte, tím větší řev se od kritizované osoby ozve a když to kňučení nestačí, zavrtá se kritizovaný druhým pro sichr pod sukni, do trenek, nebo mozku, zašije se do jejich teplého společenství, jen aby splnil cíl a ohrozil identitu kritika.

Pak jsem taky trochu blbnul. S jednou blogerkou jsem se vyspal, druhý jsem líbal nohy a ejakuloval na ně, třetí mi poslala pyj do prdele rovnou, čtvrtá mi koupila kafe a ukázala prsa, no a a pátá mě dala k soudu a že prej si mám zkusit ještě něco napsat.

No a tak jsem to zkusil a napsal.

Ono totiž vůbec nezáleží na tom, jakým způsobem zpětnou vazbu na kritiku podáte, protože nejen obrana, ale i útok je vždycky první reakcí na negativní feedback.

Kritizovaný pod palbou nikdy nepodá heroický výkon, to je můj poznatek, to je fakt, stejně jako ten, že blogerky šukaj a šukaj dobře, některé hodně dobře.

Kritika bolí. Nikdo se přes ní nepřenese jen tak, to je lacinej kec. Je potřeba se vždycky pořádně nadechnout, když se to na vás valí a neprodat duši, nebo svou osobnost každý krávě, nebo volovi, co si chce žvejknout.

A že to byl někdy mazec, ty kritiky. Snažil jsem se obhajovat, útočil jsem, ale nedošlo mi, že mi kritik nastavuje zrcadlo. Teď ovšem myslím kritik, jako Kritik, ne kritik jako píča se zmačkaným pyskem.

Nic, von blogy ode mě stejně nikdo nečte, tak na to peču, ale stejně, nedá mi to …

těším se, až nás bude víc.