Dnešní úvaha

To dítě ještě nechodilo do školy, ale už na něm bylo vidět, že je vnímavé a bystré, odsouzené v životě k vítězství. Jeho matka, stejně vnímavá a bystrá, ale až do tohoto okamžiku vykazující známky příjemné normálnosti, pokračujíc v rozhovoru o budoucnosti řekla:
"A až mu bude osmnáct, doufám, že bude už jinde."
"Ano? A kde?"Zeptala jsem se.
"Co já vím? V New Yorku."
"Na studiích?"
"Nejdříve na studiích. Pak v nějaké dobré firmě. Byl by hloupý, kdyby se sem vracel."
"A ty?"
"Já už musím dožít tady. My jsme ta ztracená generace."

Vzpomněla jsem si na několik bratranců a sestřenic mých rodičů z druhého či třetího kolena. Někteří odešli do zahraničí sami, někteří jsou potomky vystěhovalců prvorepublikové vlny emigrace. Ve srovnání s námi se měli lépe. Měli domy na Floridě, myčky nádobí, auta a plné skříně svetříků v pastelových barvách. Občas přijeli jako představitelé reklamy na úspěch podívat se na své příbuzné, co zůstali doma a bojovali s reálným socialismem. V noci nad načerno vypálenou slivovicí vycházely najevo skryté pravdy, u každého řečeno jinými slovy, ve své podstatě tytéž: Jsou tam pořád cizinci. Mají peníze, zdravotní pojištění, nemovitosti, i přátele, ale jejich kořeny jsou příliš mělké, jejich předkové nepřiplavali na lodi Mayflower, nemají památníky ani rodinné stříbro, ať by to rodinné stříbro mělo jakoukoli podobu. Žijí v zemi zaslíbené, ale sami nevědí, kdo jsou, kam patří, protože zjistit, kdo vlastně jsem, dá práci, i když rod drží pozici, vyznání, profesi a směrování jako hluchý dveře a natož, pokud se přetrhl všechny vazby a začíná se uprostřed života nanovo. Ano, existují i tajemné marquezovské postavy, které se někde vynoří s jižním větrem, nevíme odkud přišli, ani kam směřují, ale všichni, co se trochu víc orientují v příbězích takových postav, vědí, že jsou to spíše tragičtí hrdinové, neustále hledající, tápající a málokdy směřující k uklidňujícím předvídatelným happy endum..
Vzpomněla jsem si i na jakýsi článek o vícejazyčných lidech, v němž se uvádělo, že mateřská řeč je ta, kterou k dítěti promlouvala matka a nejhlubší zažitá - "nejvlastnějším" - je ta, kterou člověk mluvil s vrstevníky na střední škole. Musí být jistým způsobem frustrující, pokud svou nejvlastnější řeč mohu používat pouze při občasném kontaktu se vzdáleným původním domovem a ty něžné hlouposti, které nám v dětství vyprávěli rodiče, musí zůstat na dně paměti, protože naše děti - přesto, že rysy obličeje či povahy jsou podobné - by jim nerozuměli.

Nemám nic proti tomu, když se někdo rozhodne žít jinde, protože ho tam táhne srdce, dovedou okolnosti nebo odnesou toulavé boty. Je však něco shnilého ve státech, pokud si tolik rodičů ztotožňuje úspěch svých dětí s jejich odchodem do ciziny. Jakoby naše území bylo předpokojem, vstupní chodbou, kde je možné se narodit a vystudovat, není to však prostor v kategorii přirovnatelné k obývacímu pokoji, ložnici, pracovně, či dětskému pokoji. Jakoby jsme byli jako v těch starých příbězích Bídníků v otrhaných šatech, kteří své pěkné děti přistrčili před bránu zámku, zabouchli a utekli, aby se na ně mohli později přes plot dívat, jak rostou v krajkách a panských zábavách, nevěda odkud přišli a kdo jsou jejich rodiče, jen občas znepokojeně poslouchajíc bolestivě známou melodii zahranou na otcově dřevěné píšťalce.

Toto téma je ošemetné, protože pokud řeknete, že máte rádi svůj domov a nechcete žít jinde, ani tam posílat žít své děti, je zde vysoké riziko, že vás budou považovat za nacionalistického omezence nebo naivního rádobyla. Když jsem se však dočetla, že osm z deseti absolventů lékařské fakulty plánuje odejít, musela jsem se zamyslet, jestli opravdu dobře zvážili zisky a ztráty takového kroku a zda je to číslo reálné, nebo jen odráží v současnosti moderní image "mám to tady v paži, jdu pryč ".

Díky internetu, levným letenkám a spadlé železné oponě nejsou odchody za hranice tak fatální jako před třiceti lety, protože můžeme být v kontaktu i na dálku, nezodpovězenou však zůstává otázka, kdo bude přes důchodový systém přispívat na penze rodičů, pokud se děti rozutečou zvelebovat jiné ekonomiky než tu, ve které přišly na svět, kde je vychovali a kde vystudovali. Takže bychom tím budoucím šťastným obyvatelům bohatších zemí měli začít celoplošně připomínat pohádku o třech groších, aby jednou nezapomněli ze svých nových domovů posílat rodičům šeky.
Chtěla bych si jednou docela pyšně říct, že to, v čem žiji, jaká je země, ze které pocházejí moji předkové a kde jsme všichni vyrostli, je zásluha i mých dětí, které jsem dobře vychovala.

Jak říká v jednom časopise Vladimír Synek: "V Čechách je dnes více než deset milionů obyvatel. To znamená, že tu máme čtrnáct tisíc tun lidského mozku. Nemá význam říkat, zda jsme malý nebo velký stát. Důležité je, na kolik procent dokážeme tento potenciál využít. "