Nic nepřeskočíš

Nic nepřeskočíte, nic nezmeškáte, vše má svůj správný čas a přijde tehdy, když má, říkával naší paní doktorce její moudrý světaznalý otec a ona tuto pravdu příležitostně posouvá dál. Tak se dostala i k nám a před pár týdny život opět potvrdil její správnost.

Třída plná dvanáctiletých chlapců a dívek se vydala na školní výlet. Tři dny a dvě noci zasvěcené utužování kolektivu. Můj synovec a jeho tři kamarádi měli zájem utužovat hlavně svou čtveřici ubytovanou v jednom pokoji, neboť podle jejich názoru i čtyřčlenný kolektiv je kolektiv a v malém se utužuje lépe. Takže když jen mohli, zavírali se v pokoji, vtipkovali, vymýšleli si neslušné písničky a mlátili se polštáři. A kromě toho všeho plánovali noční program. Povedlo se jim totiž, jako jedněm z mála, dostat pokoj, kde byl televizor. A v televizoru, jak chlapci dobře věděli, jde v noci na některém kanále porno, které je životně důležité vidět a načerpat z něj užitečné poznatky. A kdo by je už přišel zkontrolovat, řekli si, učitelky přece nejsou jako jejich matky, co mají uši všude, učitelky jsou ženy, které jsou unavené pokřikováním na dvacet děcek běhajících po sportovním areálu, ty budou v noci spát jako dřevo.

Čtyři chlapci si večer nastavili každý na svém mobilním telefonu buzení o půl jedné, položili si mobilní telefony vedle hlav na polštáře a se spikleneckými úsměvy na rtech se uložili ke spánku.

Celou tuto historku mám jen z doslechu, z druhé ruky od synovce, ale umím si to představit docela plasticky. Noc, tma, na postelích odfukují čtyři malí chlapci utahaní po celodenním pobytu na čerstvém vzduchu. Začne zvonit jeden mobil, pak druhý, pak třetí a nakonec čtvrtý. Mobily zvoní a chlapci spí dále spánkem nevinných dětí, spánkem tvrdým jako jedenáctiletí jezevci až do rána. A v paprscích slunce na sebe zklamaně mžourají čtyři tváře otlačené od polštářů.
Tatáž situace se opakovala i druhou noc. Nastavené budíky, i jistá snaha jednoho z odvážných vydržet bdít až do půl jedné, nakonec kapitulace, hluboký spánek, čtvero nočních zvonění a sladké probuzení až na učitelský budíček v osm ráno.

"Nějak nám to prostě tenhle rok s tím pornem nevyšlo." řekl smutně můj synovec.

"Nic nepřeskočíte, nic nezmeškáte, vše má svůj správný čas." řekla jsem mu já pro útěchu. "Porno ti v životě určitě neujde." ujistila jsem ho.

Až jim bude patnáct, ani nepůjdou spát, i kdyby se měly druhý den únavou plazit. Ale to jsem mu neřekla. Než ten čas přijde, můžeme se my dospělí ještě pár měsíců chlácholit tím, že máme doma děti ve věku nevinnosti, když ještě vyhraje spánek, ačkoli by také bylo ve hře cokoli nepřístojné a zajímavější.