Proč piju

“A ne, není to kvůli Elišce.”

Lidi si mají tendenci najít výmluvy pro všechno. Říkají, že piju, protože jsem ztratil tu pravou, co mě dělala celým. Že se jen utápím ve zklamání po Elišce, že každá kapka je kapkou ztracené lásky. To je prostě blbost. Pravda je jednoduší - piju, protože jsem takový byl i předtím, než se kapitola jménem Eliška začala psát. Ne, nejsem alkoholik, co se denně válí po zemi a hledá spásu v každé kapce alkoholu. Jsem ten typ, co si dá panáka když mu to sedne, protože je to součást mě.

Dospíval jsem v prostředí, kde bylo pivo a whiskey něco jako chléb a voda. Nehledal jsem únik. Bylo to normální. Můj den začínal cigaretou a kávou. Když se setmělo, stačilo si vzpomenout, co mám za sebou, a objednat si dalšího panáka. To nebyla žádná nouze, byla to jen přirozenost. Nečekej, že se změním, když se objeví nějaká tragédie, že najednou budu jiný. Když jsi takový, jako jsem já, piješ protože to znáš, protože ti to dává rytmus, neustálý pulz co tě drží nad vodou.

Není to o tom, že bych se utápěl v rozchodu, nebo že bych se snažil zapomenout na minulost. Eliška je součástí minulosti - kapitola, která mě hodně naučila, ale která už dávno skončila. To, jakého mě vidíš teď, jsem já. Stejný cynik, stejný člověk, který si pořád dává panáky, protože mu to sedí. A víš co? Funguju s tím skvěle. Ne každý opilec musí být ztracený, co se válí po zemi. Já vím, kdy si dát panák, kdy si dát pauzu, kdy si dát rozumnou dávku, abych furt fungoval. Mám svůj vlastní systém.

Možná to zní jako výmluva, ale věř mi, nikdy jsem nechtěl, aby mě alkohol vykreslil jako nějakou tragickou postavu. Ne, já vím že mám svoje chyby a nedostatky. Ale pít pro mě není omyl nebo slabost. Je to způsob, kterým udržuju spojení s tím, kým sem byl dřív, než sem začal doufat, že se můj svět změní. Ať už jsem byl ten, co si objednal panáka pro radost nebo zapomnění - vždy to byla součást mé pravdy.

Lidi mi často říkají “Kryštofe, přestaň pít, najdi si něco lepšího.” Ale co je lepší? Když ti svět furt hází klacky pod nohy, když se každý den zdá být jen odrazem noci a dávek plných pravd, není pro mě lepší změna, než si dát whiskey a vzpomenout si, že jsem pořád tady. Je to moje konstanta v proměnlivém světe. Něco, co mi dává pocit kontinuity a pořádnosti. Když si naliju panáka, není to únik ale rituál. Rituál, který mi připomíná, kdo jsem byl a kdo jsem.

Nejsem alkoholik, který by každý den srážel kocovinu až na dno. Já vím, kdy se mám zastavit, kdy se nechat unášet a kdy vstát a pokračovat. Tohle vše je věc disciplíny, která mě drží ve hře. Protože když jsi zvyklí něco dělat, tak to děláš pořád stejně. A já si zvolil cestu, která mě doprovází od mládí. Nemusím se měnit, jen protože bych měl. Vím, že nejsem vzorem dokonalosti. Ale jsem vzorem pro sebe, a to mi stačí.

Někteří můžou říct, že se jen vracím k tomu, co znám, že bych měl zkusit něco nového. Ale podle mě, není nic horšího, než předstírat že jsi, někdo kdo nejsi. Když se snažíš změnit, ztratíš autenticitu která tě dělá tebou. A já se sobě líbím takový jaký jsem. Ať už to znamená, že si dám panáka, ať už si dám panáka abych ztlumil hluk, nebo abych si udržel rytmus.

Je to prostě můj způsob jak čelit realitě. Ne každý si to přeje, ale já si vybral svůj styl. A co se týče rozchodu s Eliškou? To byla jen kapitola, která skončila. Nebyla to vedlejší postava, byla to síla, která mi ukázala že dokáže rozsvítit temnotu mého světa. Milovat se s ní, bylo tak intenzivní, že by se ti rozteklo vnímání reality.
I když tahle kapitola skončila, její odkaz mi připomíná, co to znamená milovat. Přes to, nepiju abych na ni zapomněl. Piju, protože jsem takový byl, i předtím než sem ji poznal, a stejný zůstanu i potom. To jsem prostě já. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem alkoholik, odpovím - “jsem člověk, co ví, kdy si dát panáka, a kdo ví, že pít může být i součástí normálního dne, pokud víš co děláš.”

A tak se dívám na svět - ne s myšlenkami, že musím utéct od minulosti, ale s vědomím, že jsem součástí toho, co jsem byl. Ať už to znamená, že se budu smát, že se budu hádat, že budu milovat a že budu pít. To je prostě můj život. A jakýkoliv pokus se změnit, je boj sám ze sebou.

Můj svět je plný opotřebovaných sklenic, vybledlých vzpomínek a malých vítězství.
Není to o zklamání ani o bolesti. Je to o tom, že si uvědomím, že když si dáš svůj oblíbený drink, nejsi ten, kdo se ztratil. Jsi ten, kdo si pamatuje, jak vypadá vlastní síla - i když síla zahalená v mlze opilosti.

Takže až mi někdo řekne, že bych měl přestat pít, zasměju se a řeknu “proč bych se měl vzdát něčeho, co je a bylo součástí mě?” Ne, pít není únik. Pít je způsob, jak si připomenout, že i když se svět mění, já si zůstávám věrný. A je to ta největší jistota, co mám - vědomí, že ať se stane cokoliv, pořád se mohu vrátit k tomu, co znám, a být sám sebou, takový jaký jsem byl.