- Láska je jako levná whiskey. Hřeje tě, pálí a ráno se probudíš sám. - Lidi se mě občas ptají, co si myslím o lásce. Asi čekají nějakou intelektuální citaci z Dostojevskýho nebo Nietzscheho, nebo aspoň něco, co se dá sdílet jako obrázek s květinami na sítě. Jenže když se mě zeptáš na lásku, nenapadnou mě žádný aforismy. Jen obličeje. Eliška. Sára. Sabina. A pak ty, jejichž jména jsem dávno…
Každej má svoje tajemství. Některý si neseme tiše, jiný si přetváříme do příběhů, který pak vypravíme na večírcích, aby to znělo líp. A něco z toho v sobě držíme tak hluboko, že bys musel rozřezat kůži a sloupnout vrstvy vzpomínek, aby ses k tomu dostal. Tenhle blog je spíš pro ty, co čtou mezi řádky. Pro ty, co si myslí, že mě znají, protože čtou moje texty. Tak tady to máš. Pár věcí, co o mně…
- Alfa samci bez koulí - Dneska chce být každý druhý kluk “alfa”. Ne že by vůbec chápal, co to slovo znamená. Většinou ho totiž slyšel jen v nějakým videu, kde to říkal týpek v tílku, co má v hlavě tak maximálně protein a poslední tři mozkový buňky přepnutý na “dominantní režim”. A kdo je jejich vzor? Filip Turek. Nebo hůř, Andrew Tate. Jo, přesně tyhle dva archetypy moderního testosteronovýho…
A vzpomínky na všechno, co už není. Někdy stačí jedno jméno ve zprávě, jedna krátká věta a celý ten pečlivě vybudovanej systém obrany se ti sesype jak domeček z karet. Ne hned. Ne okatě. Ale cítíš, jak něco v tobě změkne, jak se ti ta jizva, co už dávno měla být zahojená, znovu otevře. -Chtěla bych s tebou mluvit.- Přišlo mi před týdnem. Od Sáry. Odepsal jsem, že se s ní nemám o čem bavit. Byla…
Bylo to jedno z těch rán, kdy víš, že se něco mění, i když se ještě nic nestalo. Vzduch je jiný. Slunce svítí stejně jako včera, ale najednou je všechno ostré, příliš skutečné. Realita bodá do očí a kocovina není z pití, ale z budoucnosti, která se ti sype mezi prsty. Sára si chtěla sbalit pár věcí a vypadnout. Na celé léto. Chtěla pryč, jen my dva. Do Albánie, pak do Chorvatska, možná se na…
- Svět naruby. A ženy s koulema. - Měl jsem teď jednu z těch debat, který začnou nevině. Jeden panák, pár slov, dotaz typu “a co ty si o tom myslíš?”. A pak už to jede. Dnešní svět. Dnešní ženy. Dnešní chlapi. A ten chaos mezi tím. Za poslední roky jsem se naučil pár věcí. Jedna z nich je ta, že ženský dneska chtějí všechno. Emancipaci, sílu, nezávislost. A v zápětí náruč, pochopení a toho…
“Takže co jinýho než psát, pít a sem tam poznat holku, co ráno zmizí.” Zůstal jsem sám. Zase. Ne že bych to nečekal. Lidi jako já zůstávají sami pravidelně. Patří to k životu. Jako kocovina po sobotní noci. Jako rozbitý sklo pod bosou nohou. Přijde to, bolí to, a stejně tomu jdeš naproti. Teď tu sedím. Na gauči, co páchne po víkendech, co občas byli romantický. V ruce jack, na stole notes. Zase…
- Až jednou “lol” nahradí poezii, půjdu se oběsit na ethernetový kabel - Někdy si připadám, jako bych se probudil ve světe, kde se všechno, na čem mi kdy záleželo rozpadlo. Jazyk. Myšlení. Vkus. A z lidí se stala směšná digitální karikatura toho, čím mohli být. Píšu blog. Jo. Bloguju. Píšu svoje pocity, nasranost, myšlenky, frustrace, lásky, prohry, slzy i výstřiky. A taky se za to nesnáším.…
Každej o tom mluví. Každej o tom sní. Jako by to byl zasranej svatý grál sexu. Tři těla, jedna postel, nekonečno možností. Porno ti to prodává jako vrchol rozkoše. Kamarádi, co o tom jen mluví, tě přesvědčí, že kdo nezažil trojku, jako by ani nežil. A pak jsou tu ti, co ji fakt zažili. A většina z nich o tom radši nemluví. Já to zažil dvakrát s dvěma holkama zároveň. A dvakrát s kamarádem a…
Poslední dny jsem přemýšlel, co mě vlastně na tomhle všem ještě baví. Psát blogy mě bavilo. Ta syrovost, okamžik, možnost hodit na papír všechno, co mám v hlavě. Všechno to, co neříkám nahlas, ale papíru to řeknu do očí. Jenže co už mě nebaví, je ten tanec kolem ohně. Ten pokryteckej balet mezi slovy, co se smí a co už ne. Jako bych místo svojeho hlasu měl používat návod na bezpečný sex, kde…
