Dva dny do bílé soboty

Za dva dny půjdu na svatbu. Ne svoji, díky bohu. Je to ta, co jsem o ní psal. Teď už je nevyhnutelná. Bílé šaty, hudba, bar, smích a fotky s filtrem, co ti vyhladí obličej, ale ne duši.

Sára tam nebude. Ne proto, že bych jí tam nechtěl. Ale protože seznam hostů byl uzavřen dávno předtím, než jsme se poznali. Tohle není párty, kam si jen tak můžeš přivést plus jedna. A navíc jsem měl s Eliškou domluvu, že ani jeden nebudeme dělat nic, co by tomu druhému ublížilo. Taková tichá smlouva bývalých milenců, co vědí, jak snadno se z nostalgie stane, na ostří nože.

Řekl jsem to Sáře. Že tam půjdu sám, že tam bude i Eliška.
Jen se usmála. Tím svým způsobem, kterej tě zklidní, ale zároveň úplně rozhodí.
“Hlavně tam nedělej žádný blbosti.” Řekla a dala mi pusu.

To bylo všechno. Žádná žárlivost. Žádná scéna. Žádný vyčítání. Jen pochopení. A důvěra. Věc, která ve vztahu většinou přijde až naposled, jestli vůbec.
Byl jsem připraven na všechno. Ale ne na tohle ticho. Na tu klidnou důvěru, že když tě někdo chce zradit, udělá to stejně. A když tě má rád, nedokáže to udělat.

A tak půjdu na tu svatbu. V černé košili a s úsměvem, kterej bude schovávat všechny myšlenky, co tam nemají co dělat. A až budu tleskat, až budu pít, až budu tančit s cizíma holkama, budu vědět, že někde jinde spí žena, co mi věří. Ne proto, že by mě měla pod kontrolou, ale proto, že díky ní se mám pod kontrolou já.

A právě proto se k ní možná večer vrátím střízlivější než obvykle.