Vůně, co se nezapomíná

Můžeš být krásná jako reklama na parfém, můžeš mít kůži jemnou jak hedvábí, make-up přesný jak Michelangelova freska a prádlo dražší než nájem. Ale když mi nevoníš, je to jedno. Možná to zní primitivně, možná to zní jako něco, co by řeklo zvíře, ale řeknu to narovinu. Holka mi prostě musí vonět. Ne voňavkou. Ne tělovým mlékem s nápisem “orchidej a kokos”. Ale tou vůní, co přijde, když je ráno, kdy se probudí lehce spocená, když je opravdová. Tělo má svůj vlastní podpis, pižmo, který buď spustí všechno, nebo nic.

A většina z nich… nic. Hezký holky, chytrý holky, divoký v posteli, ale když jsem zabořil nos do jejich krku, nic se nestalo. Žádnej signál. Jen ticho. A i když jsme šukali do bezvědomí, něco tam chybělo. Protože tělo řekne pravdu dřív než mozek.

Pak byli výjimky.

První byla Sabina. Byla mladá, a voněla jako zakázaný léto, jako sladký pot po hodině tance. Čokoláda na jazyku. Nemusel jsem přemýšlet. Věděl jsem, že ji chci, ještě než jsem ji políbil.

Pak přišla Eliška. Ta voněla jako domov. Něco mezi kávou, sexem a tím neidentifikovaným, co zůstane na prostěradle, i když ho dvakrát opereš. Věděl jsem, že je to vážný, jen podle toho, jak chutnala její kůže, když se ke mě přitiskla po milování.

A teď je tu Sára, její vůně je ostřejší. Syrová. Vzrušující. Jako kdyby mě její kůže popichovala, že se mám přestat ovládat. Někdy jen projde kolem mě a já vím, že psát dneska nebudu. Protože to nejde, když tě někdo takhle omámí.

Lidi zapomínají, že jsme zvířata. Že první, co tě přitáhne, není vzhled, ale instinkt. Ten vnitřní hlas, co ti říká “tohle je ono” nebo “vůbec ne”. A tenhle instinkt nelže, a já se naučil mu věřit víc než slovům.

Takže jo. Ať si klidně voní jako nejdražší voňavka, já hledám čokoládu na zpoceným krku ženy, co mi rozumí i bez slov.