Viking - nepřístupná Vallhala

Cesta se táhla lesem mohutných buků klikatou stezkou vzhůru.
Thorsten se zarazil. “Tohle místo znám”, zastavil koně, opřel se v sedle o ruce a rozhlížel se po okolí. To místo mu připomínalo cestu do Uppsaly, do svatého místa, kde se vykonávaly oběti bohům severu. Otec jej na toto místo jednou vzal. Do dnes cítí to zvláštní spojení s nimi, když poprvé vstoupil do velkého sálu svatyně a hleděl na pyšně stojící totemy Ódina, Thora a Freye a všichni, jako by mluvili, na toho malého chlapce. Stále cítí to aroma svatyně, kapky teplé krve dopadající na jeho obličej ze zvěře obětované bohům. Zde se poprvé setkal se zalíbením v ženách, kdy kněžka svou nahotu skryla pod stékající vrstvu rudé tekutiny, rozlívající se po její sametové kůži, kterou se polila na vzývání boha plodnosti. Po devět nocí se kolem svatyně oslavovalo u ohňů, kde se pilo, jedlo, tančilo. Každou noc městečkem z plátna a kůží se neslo vzdychání žen a mužů v sexuálních orgiích oslavované Freyovi.
V paměti mu zvlášť utkvěla vzpomínka jednoho večera, kdy viděl jednu štítonošku s třemi válečníky. Jejich potem lesknoucí nahá těla byla spojena v jeden celek. V každém tělesném otvoru ženy měla vražený pyj mužů, šest rukou jí drásá kůži do krve, jak nehty zatínaly do jemné pleti. Vzdechy, výkřiky a funění se nesly do okolí, kde zanikly v dalších zvucích divokosti tábora. Štítonoška se propadávala v agónii chlípného vzrušení, kdy ve střídajících průnicích do jejího těla muži bořili své tvrdě stojící mužství. Vzrušující zvířecí divokost burcovala jejich pohyby k větší rychlosti přirážet. První muž přirážející do ženiných úst hlasitě zařval, svaly na jeho pozadí se křečovitě napnuly a první dávka z penisu svírajícího ve své ruce, dopadá na vyplazený jazyk a prsa ženy. Druhy muž v rychlosti opustil její zadnici, přesunul se k jejím ústům a rychlými tahy předkožky postříká její obličej. S vášní ve tváři vzhlíží k němu, jazykem švihá a olizuje smetanovou tekutinu kolem pusy, zbylá místa stírá prostředníkem a žíznivě nasává do úst.
Poslední muž ležící pod ní, přiráží jako divoký kůň, co se jí snaží vyhodit ze sedla. Žena nadskakuje, zaklání hlavu a pištícím křikem k nebesům, jako by vyzívala Freje, dosahuje svého orgasmu. Současně muž pod ní prohnutý jak luk řve, cuká sebou a plní její lůno.
Náhle žena v bobku nad jeho povadající chloubou setrvá, kapky smísených šťáv dopadají na penis.
S poslední kapkou náhle mužův odhalený žalud zalívá zlatavý proud, oba se smějí a vzrušeně sledují ten proud do poslední kapky….
Dlouhá léta se tato scenerie stávala Thorstenovou noční inspirací sebeuspokojení, než poprvé okusil krásu dívčího lůna.

….A tak, jak cesta pomalu opouští to zvláštní místo, vzpomínky opouštějí jeho mysl. Stezka náhle začala sestupovat do údolí. Už z dálky bylo slyšet šumění divoké vody rozbíjející se o kameny v řečišti. Mezi větvemi prosvítala jeho klikatá cesta prodírající se korytem mezi skalami a svahy. Paprsky slunce dopadající na hladinu, ve vlnkách odráželi svůj třpyt a lákaly ke koupeli.
Na břehu Thorsten sesedl a odstrojil sedlo z koně. „odpočiň si příteli“. Rozdělal oheň, svlékl se a ulehal do proudu k ochlazení těla. V říčce zpozoroval lesklá a hbitá těla pstruhů.
Okamžitě mu vytanula vzpomínka na dětství, kdy ho otec učil je chytat do rukou.
Postavil se na nohy a v předklonu s rukami pod hladinou se pomalu blížil k svižné rybě. Z lovu jej náhlé vyrušilo kovové zvonění.
Zvedl pohled za tím zvukem.
Dál od břehu stojí pět mužů ve zbroji, jeden ze zbrojnošů poklepává mečem o kámen, vpovzdálí na koni sedí žena, která s ruměncem ve tváři odvrací zrak, když se Thorsten napřímil.
„Oblékni se, pane a pozdrav paní Juditu, chráněnku pana Michala z Hvozdu“. Jeden z mužů mu na špici meče podává jeho tuniku.
„Odpust paní, neviděl jsem tě.“ Sklonil hlavu Thorsten.
Pozvedl hlavu a prohlížel si dívku. Pod sněhobílým šátkem se stříbrnou obručí skrývala vlasy. Zelené oči, které ještě v životě neviděl, ho uhranuly. Propadl jejich kouzlu. Na ramenou dlouhý plášť, který zakrýval i pozadí hřebce, na kterém seděla. Bujné prsy se dmuly na její hrudi, jako by chtěly trhat její šat.
Ve svém klíně cítil podivné chvění a šimrání ze vzrušení.
„Co tu děláš, pane, jsi na území pana Michala a seveřani zde nejsou vítáni.“ Promluvil zbrojnoš, co mu podával tuniku.
„ Proč zde nejsou vítáni?“ táže se Thorsten.
„ Vikingové mu unesli dceru a zabili jeho blízkou přítelkyni paní Ludmilu, panovníkovu babičku“.
„ Musíme tě zatknout a dovést k pánovi, on rozhodne co s tebou“. Odpoví zbrojnoš.
„ Nuže dobrá“ s klidným hlasem odpoví Thorsten, v hlavě mu svitne naděje o setkání s jeho pravděpodobným dědem.
Osedlá koně, nechá si odebrat zbraně a dobrovolně spoutat ruce.
„Vyrážíme, ať do večera jsme v tvrzi“. Zvolá zbrojnoš.
Skupina vyráží, Thorsten jede poslední , jeho koně vede voják, co s ním mluvil.
„Mohu se tě zeptat na jméno?“ ptá se zbrojnoše.
„Jsem Hynek, velitel stráže“ odpoví
„Thorsten“
„ Jaký je tvůj pán?“. Zeptá se Thorsten.
„ Je to starý muž, moudrý a spravedliví, zrak už mu sice moc neslouží, ale pohled má stále odstrašující. Je důvěrným přítelem a rádcem knížete Václava našeho panovníka.“ Prozradí Hynek.
Thorsten mlčel a zamyšleně hleděl před sebe, přemýšlel jak odtajnit svůj původ a přízeň s rodem starce, ke kterému ho právě vedou.
Cesta se dál klikatila krajem, střídala louky a hojné bukové lesy. Sestupovala údolími podél skal a zas stoupala na vrcholy kopců. Protínala poutní a obchodní cesty.
Slunce se pomalu blížilo k západnímu horizontu.
„Hynku! Nezastavíme na chvíli? Jsem unavena.“ Volá dívka znaveným hlasem.
„ Má paní, zde není bezpečné zastavovat. Projíždíme lesem, kde napadají pocestné loupeživé bandy varjagů“ upozornil Hynek.
Thorsten zpozorněl po nenáviděném pohledu Judity.
Pohlédl na Hynka.
„ Ano pane, Vikingové jako ty, divocí zabijáci.“ Promluví Hynek.
„ Já nejsem varjag“ obhajuje se Thorsten.
„ Ale jsi Viking jako oni“ odpoví Hynek.
Thorsten mlčel, nechtěl přilévat olej do ohně jejich nevědomostí a svou obhajobou, tu si nechával, až předstoupí před Michala z Hvozdu.
Vzduchem zasvištěli letky šípů, vystřelených kdesi z levé strany nad cestou. První salvou čtyři zbrojnoši padli k zemi. Hynek tasil meč, plochou plácl koně po zadku, na němž jela Judita, a zařval. „Paní, ujížděj a neohlížej se“.
Kůň vystřelil a tryskem ujížděl pryč.
Druhá salva zasáhla Hynka do ramene a jeho koně, který se svalil na Hynka a uvěznil jej na zemi. Thorsten přehodil nohu přes hlavu svého koně, v seskoku bral štít svého otce, za kterým se kryl za běhu k Hynkovi.
„Rozvaž mne“ zrychleně promluvil na Hynka. Ten vytáhl nůž a přeřezal provaz.
„Meč“ štěkl Thorsten.
Hynek mu jej podal.
Thorsten se vyšvihl na koně, patami jej ostře pobídl a s postavením na zadní nohy vybíhají směrem k nepříteli.
Na vrcholu Thorsten vidí utíkat šest lukostřelců, které dojel a jednoho po druhém srazil k zemi s posláním, že Vallhala jim je na vždy zapovězena.
Vrátil se zpět k Hynkovi, kterému pomohl vyprostit z pod koně. Rameno měl propíchnuté šípem. Thorsten jej zlomil a vytáhl oba konce, které ovázal plátnem z rukávu Hynka.
„Díky.“
„Musíš zachránit Juditu, viděl jsem za ní jet dva jezdce.“ povídá Hynek.
„Neboj se, nic jí neudělají, budou chtít výkupné.“ Prohodí Thorsten.
„Navíc stmívá se a nebude vidět na stopy“
„Rozdělám oheň a pohřbím tvé muže“
V záři ohně se mírně vznášel kouř nad čtyřmi kříži, Hynek pronesl tichou modlitbu….

„Jdi spát, budu hlídat.“ Tiše promluví Thorsten.
Hynek neodporoval, ulehl s pokřivenou tváří od bolesti a za chvíli klidně oddychoval…..

Před svítáním Thorsten vzbudil Hynka.
„Vezmi zbylé koně a jeď do tvrze, já se vydám najít Juditu“ rozkáže Thorsten.
„Budou-li bohové při mně, doženeme tě.“ Domluvil a vyhoupl se do sedla.
„Buď zdráv a bůh tě opatruj příteli“ zdraví jej Hynek.
Po hodině jízdy Thorsten naráží na stopy, kde jezdci dohnali Juditu a pokračoval obezřetně dál. Cestou nabyl jistoty, že pátrání odložil na druhý den. Stopy procházeli mnohdy místy, že i za světla byly těžko rozeznatelné.
Ucítil kouř.
Zastavil koně a sesedl.
Dál pokračoval tichým našlapováním podél stop.
Přibližoval se ke strži, z níž stoupal slabým proužkem kouř.
Plíživým pohybem vlka před útokem se přiblížil k okraji.
Uviděl Juditu za ruce vytažené nad hlavou spoutaná u stromu. Poprvé uviděl její rusé vlasy spadlé do obličeje. Šaty potrhané, jeden prs vypadlí z roztrženého dekoltu.
Jeden spící muž na kůžích a druhý sedíc spí u vyhasínajícího ohně.
Thorsten se dal do pohybu, ale musel se zarazit.
Muž na kůžích se probouzí, vstane a blíží se k Juditě. U ní se zastaví, chytá se za bouli v rozkroku a povídá surovým hlasem.
„Nejprve se vymočím a pak bude řada na tobě“
Judita jen vzlykla strachem.
A zmizí z dohledu.
Thorsten na nic nečeká, jako lasička sleze potichu dolů, přiblíží se k muži u ohniště a jedním výpadem zavírá bránu Vallhaly dalšímu.
Schová se v dutině starého stromu.
„Už jsem tady, teď si tě podám jako největší děvku“ směje se a stahuje za chůze kalhoty dolů.
Natahuje k Juditě ruce, letmo v dlani ucítí její vlasy.
Padl jí k nohám.
„ I pro tebe Valkýry nepřijdou.“ Pronese Thorsten, švihne mečem nad Juditou.
Okamžitě mu padá do náruče vysílením za stálého vzlykání.
Drží ji v objetí a konejší.
„ Jsi v bezpečí má paní“ pomalu jí vede k jejímu koni, uvázaného s ostatními, sebere plášť, kterým hned zakrývá její tělo.
„ Musíme okamžitě vyrazit, pomůžu ti do sedla“
Judita na ně jen pohlédla utrápeným obličejem a jen souhlasně přikývla. Z těžkostí nasedla a unavená se položila na krk svého koně.
Thorsten za ohlávku dovedl Juditina koně ke svému a nasedl.
„Drž se paní.“ Upozornil jí a pobídl koně do cvalu z lesa pryč.
Když slunce bylo skoro za polednem, Thorsten s Juditou míjeli obrovskou vodní plochu jezera.
„Pane, prosím, potřebuji, abychom zastavily, už nemohu dále“ zoufale prosí Judita.
Thorsten souhlasně pokývl a zamířil ke břehu jezera.
Pomohl dívce z koně, neudržela se na nohou. V náruči ji donesl na již položený Thorstenův plášť z medvěda. Podal jí napít z lahve. Připravil oheň a dal péct divokého králíka, co ulovil cestou.
Judita v paprscích pozorovala toho Vikinga, až jí ustavičné mžourání unavilo a usnula.
Thorsten pomalu otáčel pečení a při tom si prohlížel krásku, co předním klidně oddychuje. Oči se snaží odtrhnout od odhaleného prsu. Nejraději by k ní přilehl, něžně probudil a …..

„ Ne, to nesmíš, už jsi zapomněl, co si prožila?“ vnitřně se kárá.
Zamračí se.
Pečeni odkládá dál od plamenů a odchází k jezeru.
Shodí veškeré oblečení a tělo ochlazuje ve vodě. Oddává se její chuti. Konečně bez pachutě soli. Spokojeně omývá pot, prach a stopy po boji. Sleduje hladinu lesknoucí se paprsky a ptáky připravující se k útoku po kořisti pod hladinou.
„Ještě jsem ti nepoděkovala“ zaslechne za zády a ucítí dva hřejivé body pod lopatkami.
Náhle ho obejmou ruce a ucítí lehký dotek rtů pod zátylkem. Thorsten se otočil a o krok odstoupil, mohl si prohlédnout Juditu v Evině rouše. Usmívala se, tváře jí hořely vzrušením. Bradavky tvrdě stály v naběhlých dvorcích, jako by žádaly k polaskání. Jemná houština v klíně nesla stejnou barvu jako vlasy.
Její veškerá krása zmizela pod hladinou. Přiblížila se k Thorstenovi a nutila jej jít dál do hloubky, kde se do něho zavěsila, nohy omotala kolem jeho těla.
„Judito oni tě ne….“ Se studem se ptal.
„Ne, už jsi jim nedal čas“ odpoví.
„ Ale co tvá čistota? Nemoh..“ Jeho otázku zastaví polibek.
„ Byla jsem provdána, ale pan Michal ukončil surovost mého manžela“ odpoví a znovu lepí rty na jeho. Jazyky si dychtivě razí cestu k sobě a mísí vzájemně svou příchuť.
Thorstenovi ruce pevně svírají půlky jejího pozadí, až se roztahují a ukazují na obdiv skrytá místa mezi nimi.
Za ustavičného líbání on v jejím držení pomalu vystupuje z vody na jeho plášť k ohni. Na chvilku se oddělí, aby zas splynuli v jedno tělo. Judita na zádech se oddávala jeho dotekům, pevného uchopení jejích prsou. Při každém nasátí nebo kousnutí bradavky zavzdychla, chytila do rukou jeho vlasy a tlačila dychtivě jeho hlavu do svého klína.
Chce okusit divokost seveřana, jak slyšela, co se o nich vypráví.
Její chlípná představa jí spalovala a teď má možnost jí konečně uhasit…



To be continued
Story written by .Thor.