Beltain

„No skvěle! Tuhle služební cestu mi byl čert dlužen! Nejdřív mě pošlou přes celou republiku, pak mi ještě oznámí, že svátek prvního května mi nebude proplacen extra, a teď mám ještě poruchu!“ Říkám si a vylézám z auta do chladného večera. Jarní déšť, jindy tak teplý a příjemný, mi rychle smáčí vlasy a na náladě mi nepřidává. Otevírám kapotu a dívám se do motoru. Vypadá to, že vše funguje. Tak proč mi, sakra, auto chcíplo uprostřed silnice?
Rozhlížím se, nikde nikdo. Kéž bych vzal nějaký hlavní tah, touhle silnicí pojede tak možná zítra traktor na pole, do té doby nic. Tahám z kapsy telefon. Displej mi vesele oznámí, že se musí chvilku prospat, a mobil zhasíná stejně ochotně jako auto. Vytáhnu tedy ze zadní sedačky koženou bundu, hodím si ji přes bílou košili, auto zamknu a vydávám se zpět, odkud jsem přijel. Myslím, že jsem viděl nějakou benzínku pár kilometrů zpátky.
S nechutí pozoruji houstnoucí tmu a déšť a přitahuji si bundu víc okolo krku. Ujdu několik desítek metrů, než se zastavím. Dívám se na díru v asfaltu a v ní malý kámen. To bylo nejspíš to poskočení, co jsem cítil, než mi auto zhaslo. Zvedám kámen. Je na něm namalovaná jakási runa. Vzteky s ním mrštím do lesa. Dívám se za ním a v dálce mezi stromy vidím záři. Možná by mi tam pomohli. Brodím se vysokou travou a vlhko, které mě zatím smáčelo jen shora, se mi dostává do bot, promáčí mi kalhoty a dopadá na nechráněné ruce. Ke všemu nic nevidím. Nic, než zdroj světla. Vypadá to, že v dálce hoří oheň. No jistě, vždyť je pálení čarodejnic, Svatojakubská noc. Musím doufat, že všichni přítomní nebudou už pod parou a někdo z nich bude mít telefon.
Dál se brodím vřesovištěm a nadávám si pod vousy. Z dáli slyším smích a výkřiky, přes zamlžená skla brýlí vidím několik postav a mezi nimi oheň. Co, oheň. Několikapatrovou vatru, jejíž plameny sahají vysoko ke korunám okolních stromů. Dorazím až na paseku. Jen odhaduji, že je okolo asi desítka lidí, z nichž asi polovina leží na zemi. Jedna osoba ale jde ke mně. Zamávám a s prvním slovem vyprsknu dešťovou vodu.
„Dobrý den. Tam na silnici se mi porouchalo auto, chtěl jsem se zeptat, zda někdo nemáte telefon nebo zda mi nemůžete pomoct…“
Osoba ke mně přijde, chvíli přede mnou stojí a pak řekne melodickým ženským hlasem:
„Fáilte go Beltain…“
Zarazím se.
„Promiňte, já vám nerozumím…“
Žena ke mně natáhne ruce a sundá mi brýle.
„Wakasa is ainm dom, bí linn…“
Zůstávám stát a krve by se ve mně nedořezal. Je nahá. A je nádherná. Černé rozcuchané vlasy kontrastují se světlou pokožkou, nad ňadry se jí vyjímá rituální tetování, rty má karmínové a z očí sálá klid a teplo. Bere mě za ruku a vede mě blíž k ohni. Postavy kolem si nás nevšímají. Nahá těla se proplétají v mileneckém tanci dvou či více lidí. Smích protínají slastné steny, muži vypadají unavení, ale ženy mají stále dost energie.
Černovláska mě vede za ruku a její kypré boky a kulatý zadek se vlní v rytmu neslyšitelné hudby. Přivádí mě až k ohni, kde ze země zvedne jakýsi pohár, znovu se otočí a opět spustí svou řečí.
„Ól. Ól deoch agus beidh gach rud go hálainn. Caithfidh tú a bheith fuar, ná bíodh imní ort, cuirfidh mé te ort. Déanfaidh mé tú a théamh agus géilleadh duit. Déanfaimid grá ar feadh na hoíche agus ansin cumascfaidh ár n-anamacha le chéile. Géilleadh dom freisin agus beidh mise leatsa go dtí deireadh an ama.“
Při těch podivných slovech mne začne svlékat. Nebráním se. Nápoj chutná trpce, ale uvnitř těla příjemně hřeje. Její dlaně jsou horké a hlas chlácholivý a nenásilný. Pomalu se v něm začínám ztrácet. Dívám se jí do očí a rázem zapomínám na vše špatné, co se mi dnes stalo. Rozepíná mi košili a odhazuje ji vedle bundy na zem. Kleká si přede mě a za proudu slov mi sundavá kalhoty, boty i spodní prádlo. Opět se pomalu zvedá a jen rychlým pohledem a lehounkým pousmáním ocení mou chloubu. Poté se mi opět podívá do očí. Bere mě za ruku a mou dlaň přikládá na svá ňadra. Cítím, jak mě opouští chlad, přestávám cítit kapky deště dopadající na mé tělo, začínám vnímat praskání dřeva, vůni ohně, lechtání stébel trávy mezi prsty. Mé prsty se začínají pohybovat a dívka těžce vydechne. Drobnými pohyby ji začínám hladit po labuti, ňadrech, palci sklouznu na bradavky, které jemně promnu. Připadá mi to jako věčnost, ale ona nejeví žádné známky netrpělivosti. Nechává mě, abych ji zkoumal, a dívá se mi do očí. Pokračuji prsty výš a objíždím jimi obrys labutě, mířím ještě výš, přes ramena a krk až na tvář.
„Póg dom mar is mise an duine deireanach ar domhan…“ zašeptá, udělá krůček ke mně a zavře oči. Pochopím. Nahnu se k ní a políbím ji. Voní jako luční kvítí a rty má sladké jako maliny. Polibek netrvá dlouho, ale cítím, jak mi vlévá do žil energii, o které bych nevěřil, že ji po náročném dni ještě mám.
Odtahuje se a její oči znovu vyhledají ty mé. Kousne se do rtu. Drobné gesto bílými zoubky mi vyvolá příjemné mravenčení ve slabinách. Usměje se…
…A rozeběhne se pryč. Běží pryč od ohně, pryč od nahých těl, od zmatených mladíků a tančících krásek, daleko do lesa. Rozebíhám se za ní. Jindy by mě kameny a větvičky bodaly do nohou, jindy bych se bál, že mě nahého někdo uvidí nebo že se ztratím. Teď ale ne. Probíhám skrz větve stromů a následuji alabastrovou pokožku dívky přede mnou. Přestává pršet. Nevím, jak běžíme dlouho, ale oheň je už dávno pryč, i les se změnil. Probíháme okolo velké tůně, míjíme pokřivené, ale statné habry, běžíme kapradím, jemně ozářeným svatojánskými broučky, které lidé dříve považovali za bludičky. Jak je ladná, když běží. Probíhá travinou s takovou lehkostí, že v ní nezanechává stopy. Mně to ale nevadí. I kdyby se mi ztratila, věděl bych, kam běžet. Jakási magická síla mě vedla, jako by mě držela za ruku. Pomalu ji dobíhám. Sem tam se otočí jen proto, aby mi věnovala letmý pohled či provokující úsměv. Vždy, když mi zmizí za stromem, slyším, jak se zasměje. Vysoké, krátké zasmání plné dětské radosti.
Dobíhám ji až na kulaté pasece. Na chvíli se zastavím v přítmí stromů a pozoruji ji. Vyšel měsíc a jeho paprsky dopadají na její bílou kůži. Začíná pomalu tančit mezi lučním kvítím a ladnými krůčky a otočkami mi nabízí pohled na své božské tělo. Usmívá se. Ten úsměv je tak bezstarostný, tak krásný…
Vycházím k ní. Zastavuje se. Naklání hlavu lehce na stranu a prohlíží si mě. Zastavuji se až u ní. Je mi příjemně. Už nikdy nechci opustit tuto louku.
„Déanfaidh mé tú a théamh agus géilleadh duit. Déanfaimid grá ar feadh na hoíche agus ansin cumascfaidh ár n-anamacha le chéile. Géilleadh dom freisin agus beidh mise leatsa go dtí deireadh an ama.“
Zjišťuji, že jí rozumím. „Celou noc se budeme milovat a naše duše pak splynou v jedno. Odevzdej se mi také a budu tvou až do skonání věků.“
Přistupuji blíž a znovu ji políbím. Vychází mi vstříc. Polibek je mnohem vášnivější než ten první. Naše jazyky se proplétají a náš dech přidává na intenzitě. Tentokrát se neodtáhne. Zůstává se mnou a její ruce mě hřejí na pažích a na hrudi. Zvedám ruce k jejímu tělu a začínám ji zkoumat. Drobnými pohyby zajíždím do jejích křivek, dotýkám se každého milimetru jejího těla. Zavírám oči, ale stále ji vidím, nádhernou, tančící v měsíčním světle. Beru ji do náručí a pomalu ji pokládám mezi luční kvítí na mechové polštáře. Začínám ji líbat na tvářích, polaskám ouška, mé rty tvoří cestu po krku k hrudi, kde společně s jazykem začnou znovu obdivovat labuť a dva měkké, hebké kopečky zakončené rudými bradavkami. Sjíždím níž, prsty hladím boky a zadek, zatímco líbám bříško a venušin pahorek. Cítím, jak mi vjíždí prsty do vlasů a nehty poškrábe zátylek. Lehce se zatřesu. Je to tak příjemné. Lehám si na břicho mezi její stehna a špička mého jazyka se pomalu vměstná mezi její závojíčky. Začíná něco šeptat, ale nerozumím jí. Každé její slovo je ale jako zaklínadlo, kterým se propadám čím dál hlouběji do říše blaha. Můj jazyk bloudí po její jeskyňce a jeho špička vyzývá hrášek rozkoše k tanci. Cítím, jak se tlak její ruky v mých vlasech zvyšuje, jak mě její stehna začínají pomalu svírat, jak její hlas pomalu zesiluje. Ale nezrychluji, přijde mi to tak správně. Vše je pomalé, harmonické, rychlostí by se vše jen zkazilo. Pochopí a znovu se uvolní. Začíná šeptat nové fráze a já vnímám, jak se kolem nás pomalu zvedá vítr. Zvedám hlavu a přesouvám se nad ni. Je tak nádherná, už nikdy nechci opustit toto místo. Světlušky se mihotají mezi travinami, mech je příjemně měkký, světlo měsíce dopadá na naše těla, a já do ní pomalu vstupuji.
„Is sinne amháin thú agus is leatsa mise. Mo thiarna.“
Naše těla se začínají pohybovat a naše jazyky se znovu propletou. Hladí mne po zádech a svými boky vychází vstříc mým pohybům. A krajina okolo nás se začíná měnit. Objevujeme se znovu u velkého ohně. Lidé okolo nás stále tančí, pijí či souloží. Někteří se na nás dívají, ale mně je to jedno. Mám oči jen pro ni. Světla hrají na jejím dokonalém těle krásnou podívanou, černé jazyky stínů jako by ji olizovali společně se mnou. Naznačí mi, abych přestal, a jediným pohybem mě otočí na záda. Její tělo je teď předkem namířené k ohni a ona mi tak dává možnost pokochat se jejím tělem. Nasedá a začíná se pohybovat v bocích.
„Tabhair grá dom…“ šeptá a její ruce míří k ňadrům.
„Grá dom go deo, mo thiarna…“
Kolem nás zní vášnivé steny mužů i dívek, všude je cítit ta opojná vůně chtíče, jen těžko jde představit si ta klubka propletených těl okolo. Já mám však oči jen pro ni. Pozoruji, jak se hladí, jak se laská, jak jednou rukou vjíždí do klína, jak přivírá oči a ústa otevírá v neslyšném zasténání. Chytám ji za boky. Dech se jí zrychluje a ňadra se pohybují v houpavém rytmu. Nakonec se ke mně sehne a vášnivě mě políbí. Vycházím jí vstříc a cítím, jak se jí roztřesou nohy. Vrcholí a já cítím, jak vlna rozkoše prochází celým jejím tělem.
Chvíli se nehýbeme a ona těžce oddychuje. Poté se lehce odtáhne, podívá se mi do očí a hravým způsobem se kousne do rtu. Opět se zvedá a začíná se vlnit v bocích. Tentokrát si ale dává obě ruce do vlasů a nabízí mi tak pohled na její pevné tělo, prohnuté jako luk elfů. Pohybuje se rychleji než předtím a já cítím, že můj vrchol je na dosah. Nepřestává se mi dívat do očí. V těch jejích vidím studnice nekonečna, bránu do říše fantazie, dvě jiskry, které přechází v žár mého srdce. Chytám ji za boky a naposledy přirážím. Vyvrcholení přichází silné, roztřese mi celým tělem a mé prsty se zatnou do měkké kůže jejího kulatého zadečku.
Těžce oddychuji a skrz hukot v uších slyším pouze její zvonivý smích. Ten provokativní, dětský, zvonivý smích. Otevírám oči. Sklání se ke mně a naše rty se znovu setkávají…
Nevím, jak dlouho jsme se milovali, kolik vyvrcholení uběhlo, vím jen, že když ostatní už dávno spali, my jsme se ještě stále nedokázali jeden od druhého odtrhnout…
Probouzí mě sluneční svit a vůně doutnajícího dřeva. Pomalu otevírám oči. Vidím okolo sebe několik mladíků. Jsou zmatení, dívají se okolo sebe a pomalu sbírají kusy oblečení. Divoženky jsou ale pryč, kolem velké dohasínající vatry chodí jen muži. Včerejší noc byla jen velkou svatojakubskou oslavou, říkám si, asi jsem se přichomýtl k nějaké párty. Chci vstát, ale nemohu. Na hrudi mě cosi tlačí. Podívám se níž…
Je tam. Stále tam leží, s těmi samými rozcuchanými vlasy, s tou samou alabastrovou pokožkou. Usměju se a chytím ji za ruku. Probouzí se a tiskne ji ke mně. Zvedá hlavu a usmívá se.
„Mo thiarna…“ zašeptá a pohladí mě. Až teď si všímám, že má na zápěstí další tetování. Drobnou runu. Myslím, že už jsem ji někde viděl…