Nefritový had

Seděl jsem na kamenném chrliči vysoko nad ulicemi rušného města a dalekohledem jsem pozoroval nedaleké sídlo.
„Jaký je plán?“ proneslo zrzavé děvče za mnou, zatímco si utahovalo pásek na tmavém oblečení.
„Vejdeme tam, najdeme to, co náš klient chce, a doneseme mu to.“ Odvětil jsem a dalekohled jsem dal do kapsy. Pak jsem si povzdechl a rozhodl se dát učednici ještě pár rad.
„Hraběnka bude mít bál. Bály u hraběnky jsou…divoké. Musíš být připravena na to, že uvidíš věci, které budou lákavé. Ale musíš vydržet. A když nás chytí, musíš být připravena hraběnku zabít, i když bys přitom sama měla zemřít. Rozumíš?“
„Rozumím. Nezapomínejte, jaký jsem podstoupila výcvik.“ Řekla zrzka a upřela na mě své zelené kočičí oči.
„Nezlehčuj to, je to vážná věc. Hraběnka je velmi mocná, má spoustu vzácných artefaktů. Může nás zlomit jako proutek. Fyzicky i psychicky. Nesmí nás chytit živé…“
Seskočil jsem z chrliče a po střechách jsem se vydal až ke stěnám velké zahrady. Překonání plotu byla hračka, stejně jako propletení se živými ploty. Již z dálky byla slyšet hudba, smích, hovory i výkřiky. V jednu chvíli jsme se museli schovat do stínu, to když kolem nás procházel pár mladých lidí. Slečna chtivě táhla muže do přítmí altánku, jen proto, aby jí mohl rozervat krajkované šaty a zabořit hlavu do jejího dekoltu. Když sahala po jeho klínu, po očku jsem se podíval na Sáru. Sledovala je, ale chladným, analytickým pohledem. To bylo dobré znamení. Vyrazili jsme dál zrovna, když začala slečna pod nápory údu svého nápadníka hlasitě sténat. Ani tehdy se Sára neohlédla. Vypadá to, že jsem ji zaučil dobře. Žádné pokušení, žádné vyrušení, jen cíl cesty. A tím byl pokoj ve druhém patře a v něm prastará modla krále Midase.
Potichu jsme procházeli kolem ohromných oken, za nimiž byla vidět pravá zábava, skrytá za záminkou plesu a pod rouškou živých plotů a zdí. Mocné orgie, kdy se lesklá těla, již dávno zbavená šatů, třela jedno o druhé, nehledě na pohlaví či věk, každý si tam přišel na své. A tomu všemu přihlížela ona – hraběnka z LaCroix. Nádherná, leč shnilá v samém nitru, alespoň podle toho, co nás učili. Nikdy jsem se s ní nesetkal tváří v tvář. Díval jsem se, jak se zrovna ukájí pohledem na tři krásky plazící se před ní v různých polohách, vykřikující na celý sál její jméno mezi vlnami orgasmů, které je obcházely jednu po druhé. Podíval jsem se na Sáru. Hleděla na mě pevným pohledem.
„Jdeme?“ zeptala se a vystřelila kotvičku na kamenný chrlič.
„Jistě, jen jsem se ujišťoval, zda je dole v sále.“ Odvětil jsem a za trapnou výmluvu tak schoval mé smíšené pocity, které k hraběnce chovám. Vyšplhal jsem do druhého patra, kde podle všech informací měl být pokoj s artefakty. Opatrně jsem vyháčkoval okno, šlo to až překvapivě lehce, a vklouzl jsem dovnitř. Má společnice za mnou. Do nosu mě ihned udeřila vůně něčeho jako skořice a i v mdlém světle svící upoutalo můj pohled několik skříněk, truhel a skleněných vitrín.
Naznačil jsem Sáře směr, kterým má jít hledat, a sám jsem se vydal na opačnou stranu. Mé oči rychle přivykly šeru a rozeznávaly tak různé artefakty. Tady byl na podstavci slavný dračí úd – krápník monstrózních rozměrů velice věrně připomínající pánské přirození. Proslýchá se, že jeho lesk je způsobený několika vrstvami šťáv nešťastnic, které se na něm doslova usouložily k smrti.
Hned vedle byla podivná věcička, která vypadala jako zapalovač. Její účinky byly fascinující. Do artefaktu se zašeptalo slovo, a ten, kdo na věc pohlédl, při každém pronesení nebo zaslechnutí tohoto slova pocítil příjemnou slast. Při několika jednáních o území a penězích byl tento zapalovač, nesoucí například název země, o kterou se jednalo, položen na stole. Protijednatel byl na konci jednání už natolik rozrušený, že kývl na tu nejhorší nabídku, která existovala.
Potichu jsem procházel kolem truhel a hledal truhlu krále Midase. Sára háčkovala některé truhly a po prohledání obsahu je nechala být. Došel jsem do jednoho zapadlejšího kouta a uviděl ji. Krásnou, pozlacenou truhličku s růžemi po obvodu. Udělal jsem dva kroky k truhle, když se za mnou ozval výkřik. Prudce jsem se otočil a uviděl Sáru, jak leží na zemi. Z jedné z truhel k ní vede jakási inkoustová skvrna a Sára má okolo nohou obtočenou černou, slizkou věc, která se mrštně pomocí svých chapadel blíží Sářinu klínu. Sára se tomu chtěla bránit, ale ruce se jí bezmocně bořily do polotekutého tělíčka. Chtěl jsem jí vyrazit na pomoc, ale otevřely se dveře a do očí mě udeřila záře lampy.
„Stát, ani hnout!“ křikl strážný a cvaknutí pojistky křesadlovky mi rozkaz jasně zdůraznilo. Zastavil jsem se, dal ruce nad hlavu a bezmocně se díval, jak černá inkoustová věc trhá Sářiny kalhoty a nekompromisně vklouzává pod ně. Sára bojovala, ale proti ektoplasmickému tělu nic nezmohla. Černá hmota jí obalila klín a několik chapadel vniklo dovnitř. Když ke mně stráže přišly, Sára se rozklepala v mohutném orgasmu. Když mě voják poutal, už byla obalena po konečky prstů a nepřestávala se třást se slastnými vzdechy. Její prázdný pohled byl to poslední, co jsem viděl, než mi stráže daly pytel na hlavu a odvedly z místnosti…
Světlo mě udeřilo do očí, když mi pytel zmizel z hlavy. Stál jsem ve velké místnosti spolu s dalšími lidmi. Dva strážní, několik žen a mužů, a Sára. Sára! Vypadala fyzicky vyčerpaná a psychicky úplně mimo. Nedokázala to. Jen málokdo odolá hraběnčinu kouzlu. Když už mluvíme o hraběnce…
„…byla chyba sem chodit.“ Ozvalo se za mnou. Nepatrně jsem otočil hlavou, abych ji viděl. Klidné, hnědé oči, úsměv skrývající pravé úmysly, pevná, bezchybná postava na dlouhých nohách, oděná do tmavě modrých šatů s korzetem zvýrazňujícím její plná ňadra. Vše doplňoval černý krajkový vějíř. Musel jsem uznat, že vypadá…úchvatně.
„Už jsme si vás proklepli. Musím přiznat, že to bylo velmi složité a i přes veškerou snahu jsme nepřišli na dvě věci. Vaše jména a pro koho momentálně děláte.“ Díval jsem se na Sáru. Hraběnka ke mně přišla a dala mi vějíř pod bradu. Lehce mi zvedla hlavu. Díval jsem se jí do očí odevzdaným pohledem a mlčel jsem.
„No…ani jsem nepředpokládala, že mi to řeknete. Zatím…“ pokračovala hraběnka a otočila se na Sáru, aby ji trochu proklepla. V tu chvíli jsem využil situace a vystřelil kupředu, v rukách doteď skrytou jehlici. Dostatečně ostrou, aby prošla oblečením, dostatečně pevnou, aby pronikla tělem, a dostatečně otrávenou, aby ukončila život téhle zvrhlé bytosti. Stráž byla ale rychlejší. Dva statní muži se na mě vrhli a strhli mě stranou. Jehlice vypadla a hraběnka ji zvedla.
„Takže vzpurný do samého konce? Uvidíme, jak odvážný budeš, až si tě vezmu do parády. Odvést do kobky!“
V kobce mě stráže hrubě připoutaly ke stěně kovovými pouty a Sáru naproti mně. Hraběnka přišla v doprovodu různých žen a mužů, posadila se do polstrovaného křesla tak, aby na nás oba viděla, a pokynula svému služebnictvu.
„Všimla jsem si, že máš pro ni trochu slabost. Zajímalo by mě, jaký typ slabosti to je. Kolik toho asi sneseš, než se zlomíš…“
Věnoval jsem hraběnce krátký vražený pohled, ale její úsměv mě ještě víc ponížil. Hraběnčino služebnictvo se rozestoupilo okolo Sáry a postupně ji začalo zbavovat oblečení. Pomalu vysvlékalo její alabastrové tělo z tmavých, pytlovitých šatů. Sára rychle oddechovala, snažíc se přijít na to, kde je. Vypadala jako omámená. A když ji jedna ze služebnic začala hladit a líbat, Sára se okamžitě poddala. Jejich jazyky se propletly v divokém tempu a Sářino tělo se prohnulo vstříc dotekům její nové milenky. Ostatní se rychle přidali. Chtivé ruce vjížděly Sáře mezi záhyby těla, hladily ňadra, klín, krk. A má žačka, nejlepší z ročníku, sténala, vzdychala, poddávala se všem dotekům. Díval jsem se na ni a trpěl jsem. Trpěl jsem, protože mi bylo jasné, co přijde, až „procitne“. Jestli někdy vůbec procitne.
„Líbí se ti to?“ uslyšel jsem vedle sebe. Vedle mě stály dvě z hraběnčiných služebných. A jako kdyby mi hraběnka viděla do hlavy, byly přesně můj typ. Krásné holky krev a mlíko, kulaté obličeje, příjemné úsměvy a v očích jiskřičky. Přistoupily ke mně a klekly si. Cítil jsem, jak jejich ruce loví v mém oblečení. Bylo mi jasné, co hledají. Za chvíli se můj úd vztyčil proti jejich obličejům a obě spokojeně zapředly. Okamžitě jsem ucítil jednu horkou pusinku na špičce mého údu, zatímco druhá začala líbat můj podbřišek. Chtě nechtě, musel jsem se podívat dolů. Pohled to byl neuvěřitelný. Začal jsem v duchu šeptat mantru a má mysl nepolevovala. Podíval jsem se na hraběnku, která v křesle fascinovaně hleděla na změť těl, ve které byla i má učednice. Všiml jsem si drobných pohybů, které hraběnka dělala. Lehce se hladila na krku, sjížděla prsty do dekoltu a kousala se do rtů. Očividně měla co dělat, aby se tomu divadlu nepoddala a ke skupině se nepřidala. Trhla sebou a naše pohledy se setkaly.
„Povíš mi něco? Nebo hodláš trpět dál?“ zeptala se. Mlčel jsem. Hraběnka vstala a došla ke stolku. Z něj vzala drobnou stříbrnou tiaru a cosi do ní zašeptala. Poté ji položila Sáře na hlavu a ladným krokem přešla ke mně. Natáhla ke mně ruku.
„Tahle čelenka odhaluje, na co právě myslí její nositel. Myslím, že tohle je přinejmenším zajímavé, jistě to oceníš…“
Usmála se a dotkla mého čela. V tu chvíli se mi zatmělo před očima a místnost okolo se změnila. Ocitl jsem se v místnosti bez oken, uprostřed byl stolec a na něm připoutaná Sára. Viděl jsem sám sebe, jak stojím do půli těla nahý nad Sárou a v ruce držím jezdecký bičík. Nejprve jsem s ním přejížděl Sáře po krku, zádech, po zadečku i po nohách, a poté jsem jí uštědřil několik ran. Při každé slastně vzdychla. Ptal jsem se jí na různé otázky, které jsem znal z lekcí a za každou špatnou odpověď jsem ji trestal. Pomůcky v rukách se mi střídaly, ať už to byla rákoska, kožená rukavice, důtky nebo třeba pírko, vše končilo trestem pro Sáru. Sára hlasitě sténala, a když jsem jí zasouval rukojeť důtek do klína, zatřásla se v orgasmu. Díval jsem se na celé tohle divadlo s údivem. Konečně jsem chápal ty pohledy, které na mě někdy házela, konečně jsem porozuměl tomu, co se skrývalo pod tou rádoby pevnou hradbou bez citů. Tlak v mém klíně sílil. Musel jsem přiznat…že se mi to líbí. Jak slečny laskající můj úd, tak scénka, ve které Sáru nelítostně trestám. Obraz se náhle rozplynul. Podíval jsem se dolů a tam klečela hraběnka. Její mrštný jazýček zpracovával můj stále naléhavěji pulzující úd a její ručka v sametové rukavičce hladila mé nohy a boky. Naše oči se setkaly a mně se zatočila hlava. Se zatnutými zuby jsem zasténal a konečně vypustil ten strašný přetlak, který jsem měl v oblasti klína. Celé mé tělo se propnulo a do hraběnčiných úst proudila dávka husté smetany. A v tu chvíli jsem to ucítil. To drobné šimrání v mozku naznačující, že se mi do něj někdo dostal. Rychle jsem se vzpamatoval a začal šeptat mantru. To se hraběnce nelíbilo, neboť jsem ji vytlačoval z mé hlavy pryč. A ona ještě nevěděla vše. Znovu tedy vzala do úst můj úd a několikrát po něm sjela až ke kořenu. Bariéry v mé hlavě na chvíli zeslábly, ale nakonec jsem vše ustál. Hraběnka vztekle pustila mou chloubu a vstala.
„Přineste Nefritového Hada!“ křikla. Služebnictvo chvíli váhalo, ale nakonec se dva pacholci rozběhli z místnosti pryč. Po chvíli se vrátili se šperkovnicí, ve které byl podivný náhrdelník z nefritů zakončený hadem omotávajícím rubín. Hraběnka mi ho nasadila na krk.
Nefritový Had byl jeden z nejsilnějších mučících nástrojů, kterými hraběnka disponovala. Jeho moc spočívala v ohýbání času a lidského podvědomí. Přesněji řečeno, v momentě, kdy jsem usnul, mohl jsem spát, jak dlouho jsem chtěl, ale v mé mysli to bylo vždy jen jako mrknutí. Pět, deset hodin v jediné vteřině. Hraběnka odešla a orgie začaly nanovo. Nevím, jak dlouho jsem byl zavřený v komnatě. Před mýma očima se měnili lidé, věci, hračky, artefakty, scenérie. Téměř vždy tam ale byla Sára. Ať už se mazlila se slečnami na posteli nebo byla brutálně mučena, její pohled byl vždy plný chtíče. Viděl jsem ji s muži, s ženami, se zvířaty, někdy na ní zkoušeli různé experimenty a artefakty (jednoho dne ji například uspokojovala popínavá rostlina, jindy zase černá inkoustová věc, která měla za následek tohle všechno). Někdy se osazenstvo věnovalo i mně, dávali mi najíst, napít, myli mě, a ano, často mě i uspokojovali. Nevím, kolikrát jsem se udělal při pohledu na scenérii, kolikrát mě uspokojili, když jsem spal. Rozum mě pomalu opouštěl. Vracel se mi jen, když byla přítomna hraběnka. Její majestátní tělo bylo mezi ostatními jako klenot. Klenot, který jsem čím dál více chtěl mít v držení. Klenot, který mě lákal…
„Máš pro mě dnes nějakou novinku?“ zeptala se pojednou, když jsem se probudil, zrovna vrcholíc do úst jedné slečny.
„Řeknu ti všechno.“ Řekl jsem a hraběnku tím očividně velmi překvapil.
„Ale něco za to chci…“
Hraběnka přistoupila blíž a dala hlavu k mým rtům.
„A co za to chceš?“
Pouta z ničeho nic povolila, shodil jsem hraběnku na zem, a než stráže zkusily zaprotestovat, roztrhl jsem jí korzet. V očích jsem měl nepřítomný výraz, rubín Nefritového Hada rudě zářil a hraběnka zcela jasně v mé hlavě viděla všechny fantazie, všechny představy, které jsem v sobě dusil.
„Tebe…“ řekl jsem a Nefritový had pukl…