Probudila se na kamenné podlaze a okamžitě sebou trhla. Šátrala rukou kolem sebe a rozhlížela se. Obklopovala ji ledová tma, jen v jednom místě spatřila cosi, co mohl být malý otvor, skrz který prosvítalo téměř neznatelné stříbrné světlo. Napadlo ji, že je to sen. Bylo to však opravdové, skutečné.
Krajková noční košilka zašustila po kameni a ona se opatrně zvedla. Ostražitě přišla blíž a prsty se dotkla chladných kovových mříží. Za nimi spatřila oblohu s těžkými mraky. Rychlý vítr, který jí ovanul tvář, je hnal a trhal na kusy a v odhalené mezeře se tu a tam objevil záblesk některé z jasnějších hvězd.
„Co se to děje?“ zašeptala k obloze. Ještě před chvílí ležela ve své posteli. Notebook, na kterém běžela druhá řada seriálového Zaklínače, jí ležel na klíně. Chtělo se jí spát, to ano. Ale opravdu je toto pouhý sen? Štípla se do tváře.
Náhle něco zaslechla. Cosi kovového se posunulo po kameni a cinklo. Ztuhla.
„Je tu někdo?“ zašeptala. Její hlas zapadl do tmy. V nastalém tichu slyšela pouze tlukot vlastního srdce, které jako by někdo zmáčkl, když zaslechla odpověď: „Jen já, paní.“
Po krátkém úleku začala křičet.
„Ticho!“ napomenul ji hlas. „Uslyší vás!“
Naléhavost v tónu mužského hlasu, způsobila, že ztichla. Třásla se a snažila se zkrotit svůj divoký dech. Po chvíli se zeptala: „Kdo nás uslyší?“
Než stačila přijít odpověď, kdesi se ozvalo vzdálené zakvílení. Prostoupilo tlustými stěnami a samotný kámen počal vibrovat, jako by zdi byly zdrojem onoho nesnesitelného vytí. Schoulila se na zemi.
Muž pochmurně pravil: „To byl on. Kostěj.“
Žena si vzpomněla na jednu z knih o Geraltovi, na stvoření s několika páry nohou a smrtícími klepety. To nemůže být pravda, uklidňovala se. Bez ohledu na to, že smysly jí tvrdí opak, pouze sní.
„Jste válečnice, čarodějka či léčitelka?“ zeptal se spěšně muž s nadějí v hlase. „Nebo jen obyčejné děvče sedláka, kováře či pasáka?“ dodal už méně nadšeně.
Žena, ať už byla ve snu nebo ne, se opět roztřásla. „Nevím, já nevím!“ špitla a zoufale zajela prsty do svých dlouhých vlasů. „Nejspíš jsem ztratila paměť,“ zalhala, protože nepovažovala za optimální odpovědět, že je sekretářka v jedné IT firmě.
„A kdo jsi ty?“ zeptala se.
„Říkají mi Geralt,“ odpověděl muž. „Jsem zaklínač.“
Žena povytáhla obočí. „To není možné.“
„Ujišťuji vás, dámo,“ řekl pobaveně, „že to možné jé.“
Ozvalo se několik úderů křesadla a tmu prořízl nesmělý paprsek světla. Po chvíli zjasněl a žena spatřila hořící pochodeň, kterou třímal v ruce muž, který jako by z oka vypadl tomu herci, ze kterého šla do kolen. Dívala se na ty dlouhé bílé kadeře, tmavé oči, pronikavé a jasné. Široká ramena a svalnatá hruď. Nakonec to nemusí být tak špatný sen, pomyslela si.
Oheň vrhal stíny po stěnách. Příjemné žluté světlo prosvětlilo nevelkou místnost a jediné dveře, které do ní vedly. Byly masivní a pobité železem.
Geralt sledoval její pohled. „Jsou zamčené,“ řekl a rychle dodal: „Z venčí. Ten hnusnej lišák Fregenal!“
Náhle si žena všimla rudé skvrny na zaklínačově košili.
„Jsi zraněný!“
Kývl. Mlčel a dlouze se na ni díval.
Chtěla mu pomoci, když v tom si uvědomila, co má na sobě. Košilka visela na špagetových ramínkách – lehce vytahaných a delších, než by se ve společnosti slušelo. Ostře vyřízlý dekolt padal až pod úroveň velikých prsou a jeho lemující krajka sotva kryla růžové dvorce. Zkřížila ruce na hrudi a kousla se do rtu.
„Pojď blíž,“ řekl Geralt. „Jak se jmenuješ?“
Bůhví proč ji napadlo, že z legrace odpoví Yennefer, ale tušila, že by tím mohla celý sen pokazit.
„Mé jméno je Karolína,“ řekla a pomalu se k němu přibližovala. Látka šustila jak její ladné nohy kráčely po kameni. Noční košilka byla zoufale krátká a ona si byla jista, že ze své pozice na podlaze se její obnažený klín občas vystaví jeho zraku.
„Exotické jméno,“ odpověděl zaklínač a přes své zranění se na ni lehce pousmál. Natáhl paži, počkal až bude v dosahu a pak ji uchopil za zápěstí a řekl: „V tom rouchu připomínáš dryádu.“
Karolína se sklonila k jeho ráně, ale rukou, která ji nepřestala svírat, ji zarazil.
„Je to jen škrábnutí.“
„Ošetřím to,“ namítla.
Jeho hluboké oči na ni hleděly. Odrážel se v nich plamen pochodně, mužnost a síla. „Není třeba,“ odpověděl, „pouhý tvůj dotek léčí.“ Jeho ruka povolila stisk kolem zápěstí a jemně sevřela dlaň. Palcem přejel po hřbetě a pak pohladil prsty.
„Musím povědět Marigoldovi,“ řekl a oči mu plály, „že v nouzi nejvyšší jsem našel léčitelku. Bude z toho jistě dobrá píseň.“
Karolína se uvolnila a nechala sen, aby si plynul. Nač se stydět ve svých představách, říkala si. Nač si odepřít to, po čem tolik touží. Volnou rukou pohladila zaklínače po tváři. Pomalu přejela po kůži a zastavila se na jeho smyslných rtech. Přemýšlela, jak asi líbá hrdina.
V tu chvíli ji k sobě přitáhl, jako by ji četl myšlenky. Dotkly se ústy. Nespěchal. Políbil ji a jemně nasál horní ret. Pak znovu, tentokrát se o něj lehce otřel jazykem. Vlhké zvuky plné smyslnosti se odrážely od kamenných zdí a Karolínu pohlcovalo kouzlo. Cítila jeho pot, omamnou vůni mužství, jež procházela celým jeho tělem a útočila na její smysly. Paží, pod jejíž kůží se táhly provazy napumpovaných svalů, ji přitáhl na svou širokou odhalenou hruď, na kterou se namáčkla svými prsy a při líbání se o něho třela tak, až ji tenká látka pálila na vztyčených bradavkách.
Vášeň se stupňovala a jeho ruce byly stále nenasytnější. Vystoupaly po jejích stehnech a vyhrnuly košilku vzhůru. Sevřely v dlaních obě půlky, lehce je roztáhly a hladově stiskly.
Po chvíli se mu vytrhla a sedla si na něho obkročmo. Strhla si košilku z ramen a nechala látku, aby se svezla po prsou, zdržela se na vztyčených bradavkách, než konečně spadla k bokům. Ucítila tvrdou bouli mezi stehny. Zaklínač hluboce dýchal. Díval se jí do očí a v tváři měl výraz plný smyslné mystiky, ba téměř nábožné touhy. Servala z něho kalhoty a ponechala je napůl stažené nad úrovní kolen. Během chvíle ji cosi mohutného udeřilo do klína.
Rukou si rozevřela své touhou slepené pysky a udělala cestu jeho vztyčené kládě, jež byla velká a naběhlá a tepala jako kyvadlo metronomu. Široký žalud narazil na ústí chrámu a začal se do něho ztěžka nořit a znesvěcovat jej svou pohanskou silou. Klouzal do ní a plnil její útroby rychleji, než se její svalstvo stihlo přizpůsobit jeho velkým rozměrům. Tiše vykřikla, spíše bolestí než chtíčem a on ji ihned položil prst přes ústa.
„Musíš být potichu, má paní,“ řekl zaklínač. „Nechceš-li být vyrušena onou stvůrou.“
Karolína se snažila ovládat jak nejlépe mohla. Byla potichu, jen divoce dýchala, a když zrychlil tempo, hlasitě hekala do své upocené dlaně, kterou si zakrývala ústa.
Místnost, prostor i čas přestal existovat. Sladili se ve stejném rytmu a ona si užívala jeho nadlidskou výdrž, s jakou zvládal udržovat to zběsilé tempo, při kterém jí prsa poskakovala na hrudi jak dva nalité žoky a jeho penis po dlouhé minuty dráždil její klín s nikdy nepoznanou intenzitou. Byl to výkon, který se v jejích očích vyrovnal jiným Geraltovým činům – boji s bruxami, wyvernami, bazilišky či jinými stvůrami.
„Jsi zvíře, vědmáku!“ pronesla přes přitisknuté prsty a ani si nevšimla jeho pobaveného úsměvu.
Náhle cítila silné mravenčení, známý tlak ve svém podbřišku, který stoupal a způsoboval napětí svalů ve stehnech, břiše i zádech. Zaklonila hlavu a při tom pohybu neuhlídala dlaň, která ji sklouzla ze rtů a nezachytila tak výkřik, silný a ostrý, který prorazil nocí i kamennými stěnami. Orgasmus ji zaplavil jako velká vlna, která se přes ni přelila, a když si myslela že dosáhla kulminace, její domnělý vrchol prorazila vlna druhá se silou burácející řeky.
Vysoký zvuk, který vydalo její zakloněné tělo, klesl do hrdelních tónů plných překvapení a úžasu, při kterých se třásla s očima široce rozvřenýma a pocitem, že se rozpadne, vybuchne a splyne s okolím. Slastné trhání vnitřností doprovodil mokrý výstřik, kterým zkropila Geralta i svá stehna. Spadla na zaklínače, schoulila se k němu a sotva vnímala, že ji dál trhá svým obřím penisem, vzdychá a dívá se nervózně ke dveřím. Během krátké chvíle se zhluboka nadechl a s krátkým hekáním vypustil svoji dávku hluboko do ní. V tu chvíli se již vzpamatovala natolik, aby si uvědomovala teplo jeho spermatu ve svém klíně. Políbila jej na krk, užívala si jeho vzdechy a lehce kroužila pánví. Ruku mu zabořila do vlasů.
Sladká chvíle uvolnění netrvalo dlouho. Po chvíli uslyšela kroky na chodbě a těžké zabušení na dveře. Instinktivně sevřela Geraltovo rameno.
„Frede!“ zavolal jakýsi hlas. Zněl rozhořčeně. „Otevři, Frede! Máš tam zase nějakou kurvu?!“
Karolína zalapala po dechu. Tázavě se podívala na zaklínače a v jeho hrdinské tváři se zračilo překvapení a... opravdu v ní viděla strach?!
Odstrčil ji ze sebe a potichu zasyčel: „Obleč se.“
Nestihla ani nahmatat ramínko, když se ozvala strašná rána. Pobité dveře se s prásknutím vytrhly z pantů, přeletěly místnost a roztříštily se o zeď. Karolína vykřikla.
Dovnitř vešel muž. Byl starý, tvář měl vrásčitou a obočí huňaté. Na sobě měl dlouhý tmavý hábit posetý zlatavou perletí, jež se při chůzi blýskala. Na hlavě měl špičatý klobouk.
Karolína se schovala za široká Geraltova záda. Zaklínač k jejímu překvapení couvl a namáčkl ji do rohu. Pod rukou, kterou měla položenu na jeho hrudi, cítila zběsilý tlukot srdce. Celý se chvěl.
„Geralte,“ zašeptala vyděšeně, „co se děje? Dělej něco!“
Stařec ji slyšel a ledově s usmál. Podíval se na zaklínače a pravil: „Znova Geralt, Frede.“ Zavrtěl hlavou, ukázal na Karolínu a vykřikl: „Pro toto tě neučím!“ Otočil se a zatímco odcházel, neodpustil si poslední poznámku: „Pořád by ses jen kurvil.“
„No dovolte?!“ nevydržela to už Karolína. „Já nejsem žádná kurva!“
Stařec se zastavil ve dveřích, zdálo se, že chce něco říct, ale nakonec jen opět zavrtěl hlavou. Než opustil místnost, hlasitě luskl a Karolína zřetelně spatřila, jak z jeho prstů vyletěly malé jiskřičky. Po chvíli se rozplynuly a vzduch se zachvěl a zmléčněl. Zrak se jí zakalil a svět kolem ztratil tvar. Zamrkala a když se znovu rozhlédla, stála v běžně zařízeném pokoji. V protějším rohu stála postel, vedle skříň, police s knihami. Stěny byly polepeny plakáty.
Chvíli ji trvalo, než jí došlo, že proměnou neprošel pouze pokoj, ale i zaklínačova ramena, přes které nyní překvapivě dobře viděla. Byla sotva poloviční. Otočila zaklínače trhnutím za rameno a pak jen vykřikla: „Co to má sakra znamenat?“
Hleděla do hubené uhrovaté tváře s pihatým nosem, orámované krátkými světlými vlasy. Ten muž nebo spíše kluk, jak si pomyslela v duchu - hádala mu ztěží osmnáct, na ni zíral s natevřenou pusou. A dokonce i teď, když se na něho mračila, mu sjely oči kam neměly.
„Můžeš mi laskavě přestat čučet na kozy?!“ okřikla ho a konečně si natáhla obě ramínka. Nepomohlo to a tak mu zvedla bradu a zavrčela: „Do očí, mladej!“ Zapíchla mu prst do hrudi a řekla: „Chci vysvětlení. Hned!“
V tu chvíli si všimla knihy u svých nohou. Rozražené dveře ji zřejmě shodily z blízké police. Byla kožená a zlatým písmem vyraženým na hřbetě tam stálo: Čarodějné přeměny a iluze, svazek první. Pomalu zvedla knihu ze země, udělala dva kroky a vrátila ji na polici mezi dva podobné svazky – Lektvary a bylinkářství na jedné straně a Draci, gryfové a další kouzelná zvířata na té druhé.
„Promiň,“ ozvalo se jí za zády. „Nemohl jsem odolat, ty jsi tak,“ hledal chvíli správná slova, „nádherná, víš?“
Otočila se na něho. Viděla, jak luskl prsty a obdobně jako stařec, i on vypustil několik jiskřiček. Hromada třísek u stěny se vznesla do vzduchu a s praskáním se složila do podoby dveří. Ty proletěly pomalu vzduchem, usadily se do pantů a zavřely.
Karolína zalapala po dechu. V hlavě měla zmatek a vnitřnosti ji sevřel nepojmenovaný strach.
„Neboj se,“ ujistil ji jako by ji četl myšlenky. „Nic ti neudělám. Vrátím tě zpátky do tvého bytu. Jen tedy, no... musím ti vymazat vzpomínky, ale to určitě chápeš, ne?“ řekl trochu omluvně. „Lidé nemůžou vědět, že mají mezi sebou čaroděje.“
Těkala pohledem z jedné strany na druhou a už podruhé se štípla do tváře.
Kluk si natáhl kalhoty, pozvedl ruku a chystal se lusknout.
„Tak ještě jednou promiň za tu iluzi a všechno ostatní,“ omlouval se se svěšenou hlavou. „Doufám, že sis to alespoň trochu užila.“
Zpražila ho pohledem a s nebezpečně přivřenýma očima odpověděla: „Užila bych si to, kdyby ten neuvěřitelnej sex byl reálnej a ne nějaká pitomá iluze!“
Klukovi se do hlasu vloudil náznak pýchy. „Sex byl skutečnej,“ ujistil ji. „Nevypadám sice jako Geralt, ale jinak vše, co jsme dělali, se opravdu stalo.“
„Chceš mi namluvit,“ řekla Karolína nejistě s pohledem na jeho útlé tělo, „že tam dole máš... víš, co myslím, takovou, takový...“
Pokrčil rameny. „Příroda mi nadělila.“
Karolína polkla a přemýšlela, zda je vůbec možné, aby takový zelenáč uměl tak výborně šukat.
„No nic,“ řekl náhle kluk, „budeme se muset rozloučit. Nejdřív ti musím vymazat paměť.“ Pozvedl prsty.
„Počkej!“ vykřikla Karolína. Povytáhl obočí a zvědavě naklonil hlavu. Čekal.
„Opravdu to musíš udělat?“ zeptala se a pak ze sebe k jeho překvapení (překvapila i same sebe) vypálila: „Nechtěl by sis to raději někdy zopakovat?“
Zalapal po dechu.
„I s tou iluzí,“ dodala vzápětí.
Chvíli se na ni civěl a nevěděl, co si počít. A zda to vůbec myslí vážně. „Nemůžu,“ řekl nakonec. „Mistr by zuřil.“
Pokrčila rameny.
Když zvedl prsty a chystal se provézt paměťové kouzlo, zdánlivě náhodou nechala ramínko spadnout a její ňadro připomínající velkou nadýchanou kapku, se odhalilo. Pomalu, mnohem pomaleji než musela, vrátila látku na své místo.
„Promiň, nehoda,“ řekla smyslně rudými rty. „Tak do toho,“ pobídla ho.
Kluk váhal. Náhle sevřel odhodlaně rty a tiše procedil mezi zuby: „Brzy na viděnou.“
Jiskry vylétly do vzduchu a svět se s Karolínou zatočil. Když otevřela oči, ležela zpátky ve své posteli. V ložnici se svítilo a notebook ležel převrácený u jejích nohou. Přehrávač se zastavil na konci rozkoukaného dílu.
Protáhla se a byla spokojená. Sice si poslední díl bude muset pustit znova, ale ten sen za to stál. Prohnula se a ruka jí sjela k podbřišku. Pohladila klitoris a ukazovák rozevřel její vlhké pysky.
Takového chlapa by si nechala líbit, pomyslela si. Není divu, že je celá vlhká. Zajela dovnitř a krouživým pohybem tam projela prstem. Vyndala ho, přiložila k obličeji. Nadechla se své vůně, opojné a plné ženskosti a chtíče a než stačila zaregistrovat cizí tóny, pečlivě prst olízla.
Zarazila se. Tu chuť dobře znala, neboť ji už několikrát v puse měla. Překvapeně a s tlukoucím srdcem poslala prsty zpět do svého klína, aby dvěma z nich vylovila svůj hustý slizniční povlak. Přiložila ho překvapeně k nosu a pak opět olízla. Tentokrát pomalu, opatrně, ale o to pečlivěji.
Kde se v ní k sakru vzalo sperma?!
Když se přítí týden probudila a spatřila nad sebou skloněného muže s dlouhou bílou hřívou, mnohé se vysvětilo.
„Dobrá, vědmáku,“ řekla Karolína a v očích jí plálo malé mrdavé světýlko. „Ukaž mi své čáry!“
