Překvapení u kuchyňské linky

Lucie stála u kuchyňské linky. Byt byl tichý, skoro až nepříjemně. Její dech byl mělký, rozrušený, i když netušila, co ji tak dostalo. Byla unavená, ale myšlenky se nedaly vypnout. Voda v konvici bublala a pára stoupala vzhůru, zatímco její ruce se opíraly o chladnou desku. Na sobě měla jen krátké tričko, které se jí lepilo na kůži, a měkké ponožky. Cítila, jak chlad linky kontrastuje s její rozpálenou kůží.


Myslela na něj. Na jeho oči. Na způsob, jakým se na ni díval. Ne celou dobu, jen občas, jako by měl přesně promyšlené, kdy ji zachytit pohledem. Seděl v rohu, skoro neviditelný, a přesto jeho přítomnost pronikla každou chvílí večera. Mluvilo se, smálo, ale pokaždé, když promluvil, všechno ztichlo. Teď na něj myslela znovu. A na to, jak by se cítila, kdyby…


Prsty sklouzly níž, téměř samovolně. Dotkla se lemu svého trička, zadržela dech. Její tělo jako by odpovídalo na myšlenky, které se jí honily hlavou. Zavřela oči, její ruce klouzaly níž, opatrně, nervózně, ale přesto cíleně.


Nebylo to něco, co by běžně dělala. Tady ne, takhle ne. Ale v té chvíli, v tom tichu, kdy byt působil jako jiný svět, se to zdálo… neodolatelné. Její prsty si našly cestu dál, pod látku trička. Přerývaně vydechla, její mysl zrychlila, tělo odpovídalo, napínalo se pod jejími doteky.


A pak ho uslyšela.


„Takhle končíš po každém večírku?,“ pronesl tichým, ale pronikavým hlasem.


Lucie ztuhla. Srdce jí vyskočilo do krku a prsty okamžitě stáhla zpátky. Prudce se otočila, její tvář byla rozpálená. Stál ve dveřích kuchyně, ruce zastrčené v kapsách, jeho výraz klidný, ale jeho oči – ty ji připichovaly ke kuchyňské lince.


„Co tady děláš?“ vypravila ze sebe, její hlas byl roztřesený, skoro neslyšitelný.


„Myslel jsem, že se ještě uvidíme,“ odpověděl prostě. Udělal první krok, pomalu, skoro neslyšně. Jeho pohyb byl sebejistý, ale neuspěchaný.


„Neměl bys tady být,“ řekla rychle, zoufale se snažila najít pevnou půdu pod nohama, ale její tělo ji zradilo. Její dech byl stále zrychlený, tvář jí hořela studem.


„Možná,“ pronesl. „Ale nejsem jediný, kdo dělá, co by neměl.“


Jeho pohled sjel k jejím bokům, k tričku, které se lepilo na její kůži, a pak se vrátil zpět k jejím očím. Bylo v něm něco nevyřčeného, něco, co ji nutilo zůstat na místě, ačkoli její mysl křičela, aby utekla.


Udělal další krok, teď stál těsně před ní. Jeho ruka se zvedla a pomalu se dotkla jejího boku. Prsty byly pevné, jisté, a přesto jemné.

„Řekni mi, jestli mám odejít,“ zašeptal. Jeho hlas byl tichý, ale plný napětí, které ji obklopovalo.


Lucie chtěla něco říct, ale její hlas zradil. Zůstala stát, opřená o linku, její tělo napjaté. Místo odpovědi se jemně pohnula proti jeho ruce, aniž by si to uvědomila.


„To jsem si myslel,“ zamumlal, jeho ruka sjela níž, pomalu, až pod lem trička. Jeho prsty zkoumaly její kůži, každý dotek byl jako elektrický výboj, který jí projel tělem.


„Tohle bychom neměli…“ začala, ale její hlas zněl zlomeně.


„Neměli,“ zopakoval tiše, jeho dech se dotkl jejího krku, „ale ty mi to nechceš rozmluvit.“


Jeho prsty pronikly hlouběji, pomalu, jako by si dával na čas. Cítila, jak její tělo odpovídá, její dech se zlomil. Zaryla prsty do hrany linky, zatímco její mysl se rozpadala pod tlakem toho, co cítila.


„Řekni, že mám přestat,“ zašeptal, jeho hlas byl teď naléhavější.


Lucie zavřela oči, její tělo se jemně pohnulo proti jeho doteku. „Já… nemůžu,“ vydechla.


„Přesně,“ zamumlal spokojeně. Jeho pohyby byly teď jistější, hlubší, každý další okamžik ji stahoval do víru, který nemohla zastavit. V tu chvíli už neexistovalo nic jiného než jeho doteky, jeho přítomnost a pocit, že všechno, co bylo před tím, se rozplynulo.