Byl to takový běžný hektický den ve službě. Nic co bych neznala. Plné oddělení pacientů a do toho ten dopolední ruch bílých plášťů včetně studentů jak medicíny tak žákyněk. Chvílemi to připomínalo mateřskou školku. Venku krásně, na dvoře měli vojáci jeden ze svých kurzů specializované první pomoci. To se nejedna baba ráda pokochá a možná i kalhotky ždímá.
I já se ráda zdržím u okna. Naštěstí už tolik neslintám jako ty naše mladé studentky. Nechám je lelkovat u oken. Však ona si je paní profesorka odloví a zaměstná. Já si jdu zas po svém. Z chodby se ozývá mé jméno. Rozverná kolegyně mi hlásí, že tu mám fešnou návštěvu a nezapomene u toho zasalutovat. Hned tuším. Srdíčko poskočí radostí. V denní místnosti, kam ho poslala čekat, jsem rychlostí blesku.
Stojí u okna a kouká nahoru směrem k heliportu. Oba jsme stejní. Vždycky koukáme nahoru, tedy pokud na zemi neklečí objekt jeho zájmu, třeba já. Čisté maskáče, vždy perfektně naleštěné kanady, dokonale oholen a typický rovný postoj, kterým jasně říká co je zač. Mých padesát odstínů zelené přišlo důkladně zkontrolovat svojí sestřinku.
Obdaří mě tím svým lišáckým úsměvem. Rychlý polibek, ale nezapomene mě k sobě přitáhnout a pořádně promnout zadek. Naše botičky, bílá a černá se srazí. Není o moc vyšší než já, stejně se ale zdravotnické botičky octnou špičkami na jeho kanadách. Někdo bude pak leštit. Do ucha mi pošeptá to jeho zatraceně svůdné "Chci Tě!", z kterého vždycky zvlhnu. Moje tělo touží po jeho erekci. Vlhnoucí rozkrok žadoní po jeho péči. Alespoň nachvilku. Mozek mi připomíná, že jsme oba v práci. On sice na jedné ze svých zdravotních kontrol, ale i tak. V práci se nešuká. Jeho provází pověst hovada, ale já jsem na veřejnosti totální neviňátko a mělo by to tak zůstat. Ještě párkrát se o mě otře svým rozkrokem, špička jazyka přejede po mém oušku, rty ochutnají můj krk a mozek mává bílou vlaječkou. Vzdáváme se, důstojníčku.
Omluvím se na sesterně holkám. V tom cirkusu by si mé nepřítomnosti sotva všimly, ale slušnost je slušnost a pospíchame do šaten. Ani nestihnu zamknout a už letí hadry dolů. Jsem ještě dostatečně pohotová a odkopnu tu hromadu zelených a bílo modrých hader do kouta. Taková neúcta k uniformám. Ty komunistický sprchy už toho zažily. Bůh ví kolik milostných šťáv na těch kachličkách už ulpělo? Čert to vem. Podepíšeme se taky.
Nyní jsem na ty studené kachličky naražená zády já. Rukou mu drtím koule a třu ten jeho tvrdý klacek, který už je připravený si mě bez milosti napíchnout. On má ale ještě chuť nasát mezi rty mé bradavky a pomačkat si moje holky jako antistresové balónky. Snažím se být potichu, ale moc mi to nejde. Kňourám že už ho chci v sobě. On by měl náladu mě mučit déle, ale není čas ztrácet čas. Otáčím se k němu zády, usilovně špulím zadeček, který si říká přímo o plácnutí a celá nedočkavá čekám na to, až se jeho žalud dotkne zprvu jemně, jen tak aby se neřeklo, než si konečně okusí mojí vlhkost a zajede pomalu postupně dovnitř.
Mám co dělat, abych to ustála. Za to jeho volné prstíky ještě stíhají opečovávat můj klitoris. Přiráží až to bolí a já se snažím nebýt moc hlasitá, protože i zdi mají uši. Dost tak, že mlaskavý zvuk naší vášnivé chvilky nejde moc krotit. Nadrženost byla extrémní a chudák ho musí zachvilku vytáhnout. Padám poslušně na kolena, aby mohl zkropit má ňadra. Střelec je to víc než přesný, nikoliv však s penisem. Takže mi něco málo skončí i ve vlasech. Z čehož radost nemám. Rychlá sprcha je vítaná nutnost.
Oba stojíme oblečení na střeše kochajíc se výhledem na okolí a nyní prázdný heliport. Já si nechávám sušit větrem vlasy, které byly před chvílí označkovány taky. Ani jednomu z nás se nechce vracet k pracovním povinnostem, ale oba víme , že teď už nás jen tak něco nenasere, když jsme si tak hezky zpestřili službu. Poslední srovnání límečků, polibek a každý si jdeme po svém. Tedy já se vznáším.
