Břichem položená na stůl, ruce natažené dopředu stojím opřená přesně tak, jak poručil. Cítím jak vyhrnuje sukni a stahuje kalhotky, chvíli tam jen tak stojím. Jen si mě prohlíží, pomyslím si. Jakmile si to řeknu, s hlasitým plácnutím přistane jeho velká ruka na mém zadečku. Zavzdychám. „Nevydáš ze sebe ani hlásku a nepohneš se" Mlčím. Další rána je ostřejší, kousla jsem do rtu abych ztlumila výkřik, a snažila se nohy pevně držet na místě. Údery pokračují v ostrých, rovnoměrných plácnutí. Zatínám prsty, bolest se mísí se vzrušením. „Nevím, proč jsi tak tvrdohlavá," řekne a zesílí tempo a sílů úderů. Oheň který mi plápolá na zadku, mi dělá čím dál větší problém se nekroutit. Všimne si toho, pousměje se a nařídí mi počítat údery. „ Ještě 5, počítej! Každý úder je silnější, při každém syknu bolestí ale počítám. „Pět" zaječím při poslední ráně, která zaštípala nejvíce. Přestane a na zadek mě lehce políbí. „Krásně fialový, příště to bude rákoskou." Řekne a odejde.
Více ráda pošlu :))))
